银监会加强现金贷管理 网贷监管重点转向资产端

Katolická církev Ecclesia Catholica
Bazilika svatého Petra, největ?í katolicky kostel na světě
Zakladatel	Je?í? Kristus podle posvátné tradice
Vznik	1. století, Svatá země, ?ímská ?í?e
Sídlo	Vatikán
Klasifikace	katolicita
Svatá kniha	Bible
Teologie	katolická teologie
Církevní správa	biskupové
?ídící a správní orgán	Svaty stolec a ?ímská kurie
?lenové	1,378 miliardy (2021)
Hlava	pape? Lev XIV.
Partikulární církve sui iuris	Latinská církev a 23 vychodních katolickych církví
Po?et diecézí a farností	Arcidiecézí: 640 Diecézí: 2.851 Farností: 221.700
Po?ty duchovních	Biskupové: 5 364 Kně?í: 414 336 Jáhnové: 48 238
Po?et nemocnic a ?kol	Nemocnice: 5 500 Základní ?koly: 95 200 St?ední ?koly: 43 800
Oficiální web	www.vatican.va/content/vatican/it.html
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové polo?ky.

百度 宁波是海外工程师的发轫之地。

Katolická církev, někdy podle své nejpo?etněj?í sou?ásti nep?esně ozna?ovaná jako ?ímskokatolická církev, je největ?í k?es?anská církev s celosvětově asi 1,3 miliardy ?len?, katolík?. Pat?í k nejstar?ím a největ?ím mezinárodním institucím a hrála vyznamnou roli v dějinách a vyvoji západní civilizace. Skládá se z 24 autonomních církví, a to ?ímskokatolické (latinské) církve a 23 mnohem méně po?etnych vychodních katolickych církví. Tyto církve se ?lení do témě? 3 500^[zdroj?] diecézí a eparchií, zpravidla ?ízenych biskupy (eparchy). Vychodní katolické církve, které mají dohromady p?ibli?ně 18 milion? ?len?, tvo?í hlavně vychodní k?es?ané, kte?í z r?znych historickych d?vod? během novověku navázali spole?enství s pape?em. Tě?i?tě katolicismu v době jeho vzniku v 16. století bylo v západní a st?ední Evropě, nyní v?ak katolíci následkem misií a migrace ?ijí po celém světě. Od 20. století ?ije vět?ina z nich na ji?ní polokouli, ?áste?ně i v d?sledku sekularizace v Evropě a zvy?eného pronásledování na Blízkém vychodě. Za svou hlavu katolická církev pova?uje Je?í?e Krista, jeho? pozemskym zástupcem a svrchovanym pasty?em církve je pape?, ?ímsky biskup. Pape? stojí v ?ele Svatého stolce, úst?edního ?ídícího orgánu církve. Od roku 1929 jsou pape?ové zároveň i monarchy Vatikánu, městského státu v ?ímě, ktery spravuje ?ímská kurie a ve kterém pape? a Svaty stolec sídlí. V rámci k?es?anství je katolická církev hlavní p?edstavitelkou katolicismu, kam vedle ní pat?í starokatolická církev a dal?í církve s podobnym charakterem liturgie a nauky.

Z p?vodní nerozdělené k?es?anské církve (ji? od druhého století také ?asto ozna?ované jako katolická, tj. v?eobecná církev) se dne?ní katolická církev vydělila následkem ?ady rozkol?, p?edev?ím velkého schizmatu v roce 1054, kdy se církev v západní ?ásti Evropy roze?la s pravoslavím na vychodě, a reformace 16. století, kdy vznikl protestantismus a Tridentsky koncil v reakci na něj zformoval novověkou katolickou identitu. S pravoslavím a protestantismem v?ak stále sdílí nauky obsa?ené v Nicejském vyznání víry, i kdy? se v jejich vykladu v některych p?ípadech odli?uje. U?í, ?e je jednou, svatou, katolickou a apo?tolskou církví, kterou zalo?il Kristus, ?e její biskupové jsou nástupci Kristovych apo?tol? a ?e pape? je nástupcem svatého Petra, kterému Je?í? Kristus udělil primát, tedy vedení církve. Tvrdí, ?e vyznává p?vodní k?es?anskou víru, kterou u?ili apo?tolové a kterou ona se svym u?itelskym ú?adem neomylně p?edává a vykládá na základě Písma svatého a posvátné tradice. R?znost liturgickych rit?, mni?skych ?ád?, teologickych směr? a dal?ích institucí v katolické církvi odrá?í její r?zné teologické a duchovní d?razy. Na rozdíl od protestantismu klade katolická církev d?raz na svátosti, zejména eucharistii slavenou p?i m?i svaté, a na kult svatych, p?edev?ím Panny Marie.

Katolické sociální u?ení zd?razňuje dobrovolnou podporu nemocnych, chudych a trpících prost?ednictvím tělesnych a duchovních skutk? milosrdenství. Katolická církev po celém světě provozuje tisíce katolickych ?kol, univerzit a vysokych ?kol, nemocnic, sirot?inc? a charitativních organizací a je světově největ?ím nevládním poskytovatelem vzdělání a zdravotní pé?e. V minulosti zásadně ovlivnila a dodnes ovlivňuje západní filozofii, kulturu a vědu. Zejména od druhého vatikánského koncilu, ktery skon?il roku 1965, probíhá polemika ohledně katolického u?ení o sexuální etice, bioetice, role ?en v církvi v?etně mo?nosti jejich svěcení a o demokratizaci církevního ?ivota; tyto spory církev polarizují mezi konzervativní a liberální k?ídlo a vedly k vlně vystup? z církve a od?těpení ?ásti vě?ících. Velké problémy církev ?e?í v souvislosti s vlnou odhalení sexuálního zneu?ívání duchovními.

Od rekatolizace v 17. století je ?ímskokatolická církev nejpo?etněj?í nábo?enskou spole?ností na území ?eska, i kdy? po?et jejích ?len? dlouhodobě klesá. K ?ímskému katolictví se v ?esku p?i s?ítání lidu roku 2022 p?ihlásilo p?es 740 tisíc osob z asi 1 370 tisíc těch, kte?í se p?ihlásili k nějakému konkrétnímu vyznání. ?ímskokatolická církev v ?esku se dělí na dvě církevní provincie, ?eskou (arcidiecéze pra?ská se sufragánními diecézemi ?eskobudějovickou, královéhradeckou, litomě?ickou a plzeňskou) a moravskou (arcidiecéze olomoucká a diecéze brněnská a ostravsko-opavská). ?eckokatolická církev v ?esku má vlastní apo?tolsky exarchát. Biskupové obou církví se sdru?ují v ?eské biskupské konferenci, je? si volí svého p?edsedu. V ?esku také p?sobí Apo?tolská nunciatura v ?eské republice, diplomatické zastoupení Vatikánu.

Název

Hlavní ?lánky: Katolická (termín) a ?ímskokatolická (termín)

Poprvé pou?il termín ?katolická církev“ (doslova znamená ?v?eobecná církev“) církevní otec svaty Ignác z Antiochie ve svém Listu Smyrňan?m (asi 110 n. l.). Ignáci z Antiochie se také p?ipisuje nejstar?í zaznamenané pou?ití termínu ?k?es?anství“ (?ecky Χριστιανισμ??) asi v roce 100 n. l. Zem?el v ?ímě, jeho ostatky se nacházejí v Bazilice svatého Klimenta v Lateráně.

Slovo katolická (z ?eckého καθολικ??, romanizováno: katholikos, doslova ?v?eobecná“) bylo poprvé pou?ito pro ozna?ení církve na po?átku 2. století. První známé pou?ití vyrazu ?katolická církev“ (?ecky: καθολικ? ?κκλησ?α, romanizovaně: he katholike ekklesia) se objevilo v dopise svatého Ignáce z Antiochie Smyrňan?m napsaném kolem roku 110 n. l., ktery obsahoval následující text: ?Kdekoli se objeví biskup, tam a? je lid, tak jako kde je Je?í?, tam je v?eobecná [katolická] církev.“ V katechetickych p?edná?kách (asi 350) svatého Cyrila Jeruzalémského byl název ?katolická církev“ pou?it k odli?ení od jinych skupin, které se také nazyvaly ?církví“. Pojem ?katolická“ byl dále zd?razněn v ediktu De fide Catolica vydaném roku 380 Theodosiem I., posledním císa?em, ktery vládl vychodní i západní polovině ?ímské ?í?e, p?i z?ízení státní církve ?ímské ?í?e.

Od schizmatu mezi Vychodem a Západem v roce 1054 p?ijala vychodní církev p?ídavné jméno ?pravoslavná“ jako sv?j charakteristicky p?ívlastek; její oficiální název nadále zní ?pravoslavná katolická církev“. Západní církev ve spole?enství se Svatym stolcem p?ijala podobně p?ívlastek ?katolická“ a ponechala si toto ozna?ení i po protestantské reformaci v 16. století, kdy se těm, kdo p?estali byt ve spole?enství, za?alo ?íkat ?protestanti“.

Zatímco ??ímská církev“ se pou?ívá pro ozna?ení pape?ské diecéze v ?ímě od pádu Západo?ímské ?í?e a v raném st?edověku (6.–10. století), ??ímskokatolická církev“ se pou?ívá pro celou církev od protestantské reformace na konci 16. století. Dále někte?í ozna?ují latinskou církev jako ?Roman Catholic“ na rozdíl od vychodních katolickych církví. ?Roman Catholic“ se p?íle?itostně objevuje také v dokumentech vydávanych jak Svatym stolcem, tak zejména pou?ívanych některymi národními biskupskymi konferencemi a místními diecézemi.

Název ?katolická církev“ pro celou církev se pou?ívá v Katechismu katolické církve (1990) a Kodexu kanonického práva (1983). Název ?katolická církev“ se pou?ívá také v dokumentech Druhého vatikánského koncilu (1962–1965), Prvního vatikánského koncilu (1869–1870), Tridentského koncilu (1545–1563) a mnoha dal?ích oficiálních dokumentech.

Historie

Tato freska (1481–1482) od Pietra Perugina v Sixtinské kapli zobrazuje Je?í?e, jak p?edává klí?e od nebes svatému Petrovi.

K?es?anské nábo?enství je zalo?eno na zvěstovaném u?ení Je?í?e, ktery ?il a kázal v 1. století n. l. v provincii Judea v ?ímské ?í?i. Katolická teologie u?í, ?e sou?asná katolická církev je pokra?ováním tohoto raného k?es?anského spole?enství zalo?eného Je?í?em Kristem. K?es?anství se roz?í?ilo po celé rané ?ímské ?í?i, a to i p?es pronásledování zp?sobené konflikty s pohanskym státním nábo?enstvím. Císa? Konstantin v roce 313 legalizoval praktikování k?es?anství a v roce 380 se stalo státním nábo?enstvím. Germán?tí nájezdníci na ?ímské území v 5. a 6. století, z nich? mnozí p?edtím p?ijali ariánské k?es?anství, nakonec p?ijali katolicismus, aby se spojili s pape?stvím a klá?tery.

V 7. a 8. století vedly roz?i?ující se muslimské vyboje po nástupu islámu k arabské nadvládě ve St?edomo?í, která p?eru?ila politické spojení mezi touto oblastí a severní Evropou a oslabila kulturní vazby mezi ?ímem a Byzantskou ?í?í. Konflikty tykající se autority v církvi, zejména autority ?ímského biskupa, nakonec vyvrcholily v 11. století schizmatem mezi Vychodem a Západem, ktery rozdělil církev na katolickou a pravoslavnou. K d?ívěj?ím rozkol?m v církvi do?lo po Efezském koncilu (431) a Chalcedonském koncilu (451). Několik vychodních církví v?ak z?stalo ve spole?enství s ?ímem a ?ásti některych dal?ích navázaly spole?enství v 15. století a později a vytvo?ily tzv. vychodní katolické církve.

Poslední ve?e?e, nástěnná malba Leonarda da Vinciho z konce 90. let 14. století, zobrazující poslední ve?e?i Je?í?e a jeho dvanácti apo?tol? v p?edve?er uk?i?ování. Vět?ina apo?tol? je poh?bena v ?ímě, v?etně svatého Petra.

Rané klá?tery po celé Evropě pomohly zachovat ?eckou a ?ímskou klasickou civilizaci. Církev se nakonec stala dominantním vlivem západní civilizace a? do novověku. Mnoho renesan?ních osobností bylo sponzorováno církví. V 16. století v?ak za?aly církev, zejména její nábo?enskou autoritu, zpochybňovat osobnosti protestantské reformace a v 17. století také svět?tí intelektuálové v rámci osvícenství. Sou?asně ?paněl?tí a portugal?tí objevitelé a misioná?i ?í?ili vliv církve v Africe, Asii a Novém světě.

V roce 1870 vyhlásil První vatikánsky koncil dogma o pape?ské neomylnosti a Italské království p?ipojilo město ?ím, poslední ?ást pape?skych stát?, která byla za?leněna do nového státu. Ve 20. století antiklerikální vlády po celém světě, v?etně Mexika a ?panělska, pronásledovaly nebo popravily tisíce klerik? i laik?. Za druhé světové války církev odsoudila nacismus a ochránila statisíce ?id? p?ed holocaustem; její úsilí v?ak bylo kritizováno jako nedostate?né. Po válce byla v komunistickych zemích nově p?ipojenych k Sovětskému svazu, z nich? některé měly po?etné katolické obyvatelstvo, svoboda vyznání p?ísně omezena.

Druhy vatikánsky koncil v 60. letech 20. století vedl k reformám církevní liturgie a praxe, které obhájci ozna?ovali za ?otevírání oken“, ale tradicionalisti?tí katolíci je kritizovali. Tvá?í v tvá? zvy?ené kritice zevnit? i zven?í církev zachovala nebo znovu potvrdila v r?znych obdobích kontroverzní doktrinální postoje tykající se sexuality a pohlaví, v?etně omezení duchovních na mu?e a morálního napomínání proti potrat?m, antikoncepci, sexuálním aktivitám mimo man?elství, novému sňatku po rozvodu bez anulace a proti man?elství osob stejného pohlaví.

Apo?tolské období a pape?ství

Hlavní ?lánek: Apo?tolská doba

Je?í?ovo pově?ení pro sv. Petra

Novy zákon, zejména evangelia, zaznamenává Je?í?ovu ?innost a u?ení, jeho jmenování dvanácti apo?tol? a jeho Velké misijní poslání pro apo?toly, kterym je pově?il, aby pokra?ovali v jeho díle. Kniha Skutky apo?tol? vypráví o zalo?ení k?es?anské církve a ?í?ení jejího poselství v ?ímské ?í?i. Katolická církev u?í, ?e její ve?ejné p?sobení za?alo o Letnicích, které nastaly padesát dní po datu, kdy byl Kristus podle svědectví vzk?í?en. O Letnicích apo?tolové podle u?ení p?ijali Ducha svatého, ktery je p?ipravil na jejich poslání p?i vedení církve. Katolická církev u?í, ?e sbor biskup? v ?ele s ?ímskym biskupem jsou nástupci apo?tol?.

Ve vyprávění o Petrově vyznání, které se nachází v Matou?ově evangeliu, Kristus ozna?uje Petra za ?skálu“, na ní? bude postavena Kristova církev. Katolická církev pova?uje ?ímského biskupa, pape?e, za nástupce svatého Petra. Někte?í badatelé uvádějí, ?e Petr byl prvním ?ímskym biskupem. Jiní tvrdí, ?e instituce pape?ství není závislá na tom, ?e Petr byl ?ímskym biskupem, nebo dokonce na tom, ?e kdy byl v ?ímě. Mnozí badatelé zastávají názor, ?e církevní struktura s více presbytery/biskupy p?etrvávala v ?ímě a? do poloviny 2. století, kdy byla p?ijata struktura jednoho biskupa a více presbyter?, a ?e pozděj?í auto?i zpětně pou?ili ozna?ení ??ímsky biskup“ pro nejvyznamněj?í ?leny kléru v d?ívěj?ím období a také pro samotného Petra. Na základě toho Oscar Cullmann, Henry Chadwick a Bart D. Ehrman zpochybňují, ?e mezi Petrem a moderním pape?stvím existovala formální vazba. Raymond E. Brown také ?íká, ?e je anachronické mluvit o Petrovi ve smyslu místního ?ímského biskupa, ale ?e k?es?ané té doby by na Petra pohlí?eli jako na ?lověka, ktery ?plnil role, je? by zásadním zp?sobem p?ispěly k vyvoji role pape?ství v pozděj?í církvi“. Tyto role, ?íká Brown, ?nesmírně p?ispěly k tomu, ?e ?ímsky biskup, biskup města, kde Petr zem?el a kde Pavel dosvěd?il Kristovu pravdu, byl vnímán jako Petr?v nástupce v pé?i o univerzální církev“.

Starověk a ?ímská ?í?e

Hlavní ?lánky: Dějiny raného k?es?anství, Pentarchie a Seznam herezí v katolické církvi

Podmínky v ?ímské ?í?i usnadňovaly ?í?ení novych my?lenek. Sí? silnic a vodních cest v ?í?i usnadňovala cestování a Pax Romana umo?ňoval bezpe?né cestování. ?í?e podporovala ?í?ení spole?né kultury s ?eckymi ko?eny, co? umo?ňovalo snadněj?í vyjád?ení a pochopení my?lenek.

Na rozdíl od vět?iny nábo?enství v ?ímské ?í?i v?ak k?es?anství vy?adovalo, aby se jeho stoupenci z?ekli v?ech ostatních boh?, co? byla praxe p?evzatá z judaismu (viz Modloslu?ba). Odmítnutí k?es?an? p?ipojit se k pohanskym oslavám znamenalo, ?e se nemohli ú?astnit vět?iny ve?ejného ?ivota, co? vyvolávalo u nek?es?an? – v?etně vládních ú?ad? – obavy, ?e k?es?ané rozzlobí bohy, a tím ohrozí mír a prosperitu ?í?e. Z toho vyplyvající pronásledování bylo ur?ujícím rysem k?es?anského sebepojetí a? do legalizace k?es?anství ve 4. století.

Kresba Staré baziliky svatého Petra z 19. století od Henryho Williama Brewera, p?vodně postavená v roce 318 císa?em Konstantinem.

V roce 313 císa? Konstantin I. Milánskym ediktem legalizoval k?es?anství a v roce 330 Konstantin p?enesl císa?ské hlavní město do Konstantinopole, dne?ního Istanbulu v Turecku. V roce 380 se Soluňskym ediktem stalo nicejské k?es?anství státní církví ?ímské ?í?e, co? se na zmen?ujícím se území Byzantské ?í?e udr?elo a? do zániku samotné ?í?e pádem Konstantinopole v roce 1453, zatímco jinde byla církev na ?í?i nezávislá, jak se ukázalo zejména p?i schizmatu mezi Vychodem a Západem. V období sedmi ekumenickych koncil? vzniklo pět hlavních církevních stolc?, jejich? uspo?ádání formalizoval v polovině 6. století císa? Justinián I. jako pentarchii ?íma, Konstantinopole, Antiochie, Jeruzaléma a Alexandrie. Chalcedonsky koncil v roce 451 ve sporném kánonu povy?il konstantinopolsky stolec na ?druhé místo co do vyznamu a moci po ?ímském biskupovi“. Od roku 350 do roku 500 se autorita ?ímskych biskup? neboli pape?? neustále zvy?ovala díky jejich d?slednému zasahování na podporu ortodoxních p?edstavitel? v teologickych sporech, co? podporovalo odvolávání se k nim. Císa? Justinián, ktery v oblastech pod svou kontrolou definitivně zavedl formu caesaropapismu, v něm? ?měl právo a povinnost upravovat svymi zákony nejmen?í podrobnosti bohoslu?by a kázně a také diktovat teologické názory, které mají byt v církvi zastávány“, obnovil císa?skou moc nad ?ímem a dal?ími ?ástmi Západu, zahájil období ozna?ované jako byzantské pape?ství (537–752), během něho? ?ím?tí biskupové neboli pape?ové pot?ebovali ke svato?e?ení souhlas císa?e v Konstantinopoli nebo jeho zástupce v Ravenně a vět?inu z nich vybíral císa? ze svych ?ecky mluvících poddanych, co? vedlo k ?tavicímu kotli“ západních a vychodních k?es?anskych tradic v umění i liturgii.

Vět?ina germánskych kmen?, které v následujících staletích napadly ?ímskou ?í?i, p?ijala k?es?anství v jeho ariánské podobě, kterou katolická církev prohlásila za heretickou. Následnym nábo?enskym neshodám mezi germánskymi vládci a katolickymi poddanymi se poda?ilo zabránit, kdy? roku 497 p?estoupil fransky vládce Chlodvík I. na ortodoxní katolicismus a spojil se s pape?stvím a klá?tery. Jeho p?íkladu následovali roku 589 Vizigóti ve ?panělsku a v pr?běhu 7. století Lombar?ané v Itálii.

Západní k?es?anství, zejména prost?ednictvím svych klá?ter?, bylo vyznamnym faktorem zachování klasické civilizace, jejího umění (viz iluminovany rukopis) a gramotnosti. Benedikt z Nursie (asi 480–543), jeden ze zakladatel? západního mni?ství, měl prost?ednictvím své ?ehole obrovsky vliv na evropskou kulturu, nebo? si p?isvojil mni?ské duchovní dědictví rané katolické církve a s roz?í?ením benediktinské tradice zachoval a p?edával antickou kulturu. V tomto období se mni?ské Irsko stalo centrem vzdělanosti a první ir?tí misioná?i, jako byli Kolumbán a Kolumba, ?í?ili k?es?anství a zakládali klá?tery po celé kontinentální Evropě.

St?edověk a renesance

Dal?í informace: K?es?anství ve st?edověku a K?es?anství v 16. století

Katedrála v Chartres, dokon?ena v r. 1220

Katolická církev měla dominantní vliv na západní civilizaci od pozdní antiky a? do po?átku novověku. Byla hlavním sponzorem románského, gotického, renesan?ního, manyristického a barokního stylu v umění, architektu?e a hudbě. Renesan?ní osobnosti jako Rafael, Michelangelo, Leonardo da Vinci, Botticelli, Fra Angelico, Tintoretto, Tizian, Bernini a Caravaggio jsou p?íklady ?etnych vytvarnych umělc? sponzorovanych církví. Historik Paul Legutko ze Stanfordovy univerzity ?ekl, ?e katolická církev je ?v centru vyvoje hodnot, idejí, vědy, zákon? a institucí, které tvo?í to, ?emu ?íkáme západní civilizace“.

V západním k?es?anství byly první univerzity v Evropě zalo?eny mnichy katolické církve Od 11. století se některé star?í katedrální ?koly staly univerzitami (viz nap?íklad univerzita v Oxfordu, univerzita v Pa?í?i a univerzita v Boloni). D?íve bylo vy??í vzdělání doménou k?es?anskych katedrálních ?kol nebo klá?terních ?kol (Scholae monasticae), které vedli mni?i a jepti?ky. Doklady o takovych ?kolách pocházejí ji? ze 6. století n. l. Tyto nové univerzity roz?í?ily studijní program o akademické programy pro duchovní, právníky, ú?edníky a léka?e. Univerzita je obecně pova?ována za instituci, která má sv?j p?vod ve st?edověkém k?es?anském prost?edí.

Masivní islámské invaze v polovině 7. století zahájily dlouhy boj mezi k?es?anstvím a islámem v celé oblasti St?edomo?í. Byzantská ?í?e brzy ztratila území vychodních patriarchát? Jeruzaléma, Alexandrie a Antiochie, a byla omezena na Konstantinopol, hlavní město ?í?e. V d?sledku islámské nadvlády ve St?edomo?í se fransky stát, soust?eděny daleko od tohoto mo?e, mohl vyvinout v dominantní mocnost, která utvá?ela západní Evropu st?edověku. Bitvy u Toulouse a Poitiers zastavily islámsky postup na Západě a neúspě?né obléhání Konstantinopole jej zastavilo na Vychodě. O dvě nebo t?i desetiletí později, v roce 751, ztratila Byzantská ?í?e ve prospěch Lombard? město Ravennu, odkud ?ídila malé fragmenty Itálie v?etně ?íma, které uznávaly její svrchovanost. Pád Ravenny znamenal, ?e p?i volbě pape?e ?těpána II. v roce 752 nebylo po?ádáno o potvrzení ji? neexistujícím exarchou a ?e pape?ství bylo nuceno hledat civilní moc, která by ho ochránila, jinde. V roce 754 na naléhavou ?ádost pape?e ?těpána dobyl Lombar?any fransky král Pipin III. Krátky. Poté daroval pape?i země byvalého exarchátu, ?ím? zahájil vznik pape?skych stát?. ?ím a byzantsky Vychod se dostaly do dal?ího konfliktu během Fotiova schizmatu v 60. letech 8. století, kdy Fotius kritizoval latinsky západ za p?idání klauzule filioque poté, co byl exkomunikován Mikulá?em I. Schizma bylo sice urovnáno, ale nevy?e?ené otázky vedly k dal?ímu rozdělení.

V 11. století vedlo úsilí Hildebranda ze Sovany k vytvo?ení kardinálského kolegia, které volilo nové pape?e, po?ínaje pape?em Alexandrem II. p?i pape?ské volbě v roce 1061. Kdy? Alexandr II. zem?el, byl Hildebrand zvolen jeho nástupcem jako pape? ?eho? VII. Základní volební systém kolegia kardinál?, ktery ?eho? VII. pomáhal zavést, fungoval a? do 21. století. Pape? ?eho? VII. dále inicioval gregoriánské reformy tykající se nezávislosti duchovenstva na světské moci. To vedlo ke sporu o investituru mezi církví a císa?i Svaté ?í?e ?ímské o to, kdo má pravomoc jmenovat biskupy a pape?e.

V roce 1095 po?ádal byzantsky císa? Alexius I. pape?e Urbana II. o pomoc proti obnovenym muslimskym nájezd?m v byzantsko-seljuckych válkách, co? Urbana p?imělo k zahájení první k?í?ové vypravy, jejím? cílem bylo pomoci Byzantské ?í?i a navrácení Svaté země pod k?es?anskou kontrolu. V 11. století rozdělily napjaté vztahy mezi p?evá?ně ?eckou a latinskou církví schizma mezi Vychodem a Západem, ?áste?ně kv?li spor?m o pape?skou autoritu. ?tvrtá k?í?ová vyprava a vyplenění Konstantinopole odpadlymi k?i?áky se ukázaly byt kone?nym rozchodem. Velké gotické katedrály ve Francii byly v této době vyrazem lidové hrdosti na k?es?anskou víru.

Na po?átku 13. století zalo?ili Franti?ek z Assisi a Dominik de Guzmán ?ebravé ?ády. Studia conventualia a studia generalia ?ebravych ?ád? sehrála velkou roli p?i p?eměně církví podporovanych katedrálních a dvorskych ?kol, jako byla ?kola Karla Velikého v Cáchách, ve vyznamné evropské univerzity. Na těchto studiích studovali a vyu?ovali scholasti?tí teologové a filozofové, jako byl dominikánsky kněz Tomá? Akvinsky. Akvinského Summa Theologica se stala intelektuálním milníkem, nebo? v ní do?lo k syntéze odkazu staro?eckych filozof?, jako byli Platón a Aristotelés, s obsahem k?es?anského zjevení.

14. století bylo poznamenáno rostoucím vnímáním konflikt? mezi církví a státem. Aby unikl nestabilitě v ?ímě, stal se Klement V. v roce 1309 prvním ze sedmi pape??, kte?í sídlili v opevněném městě Avignon v ji?ní Francii v období známém jako avignonské pape?ství. Avignonsky pape?sky ú?ad skon?il v roce 1376, kdy se pape? vrátil do ?íma, ale po něm následovalo v roce 1378 38 let trvající západní schizma, kdy si na pape?sky ú?ad ?inili nárok ?ím, Avignon a (po roce 1409) Pisa. Zále?itost byla z velké ?ásti vy?e?ena v letech 1415-17 na Kostnickém koncilu, kdy se uchaze?i v ?ímě a Pise dohodli na odstoupení a t?etí uchaze? byl exkomunikován kardinály, kte?í uspo?ádali novou volbu a jmenovali pape?em Martina V.

Období renesance bylo pro katolické umění zlatym věkem. Na obrázku: strop Sixtinské kaple namalovany Michelangelem.

V roce 1438 byl svolán Florentsky koncil, na něm? se vedl intenzivní dialog zamě?eny na pochopení teologickych rozdíl? mezi Vychodem a Západem s nadějí na sjednocení katolické a pravoslavné církve. Několik vychodních církví se sjednotilo a vytvo?ilo vět?inu vychodních katolickych církví.

Věk zámo?skych objev?

Hlavní ?lánek: Katolická církev a věk objev?

Věk zámo?skych objev?, ktery za?al v 15. století, znamenal roz?í?ení politického a kulturního vlivu západní Evropy do celého světa. Vzhledem k vyznamné roli, kterou v západním kolonialismu hrály silně katolické národy ?panělska a Portugalska, se katolicismus ?í?il do Ameriky, Asie a Oceánie prost?ednictvím objevitel?, conquistador? a misioná?? a také transformací spole?ností prost?ednictvím sociálně-politickych mechanism? koloniální nadvlády. Pape? Alexandr VI. udělil ?panělsku a Portugalsku koloniální práva na vět?inu nově objevenych zemí a následny systém patronáta umo?ňoval státním orgán?m, nikoliv Vatikánu, kontrolovat ve?kerá jmenování duchovních v novych koloniích. V roce 1521 portugalsky objevitel Ferdinand Magellan uskute?nil první katolické konverze na Filipínách. Jinde portugal?tí misioná?i pod vedením ?panělského jezuity Franti?ka Xaverského evangelizovali v Indii, ?íně a Japonsku. Francouzská kolonizace Ameriky po?ínaje 16. stoletím vytvo?ila katolické frankofonní obyvatelstvo a zakázala nekatolík?m usazovat se v Quebecu.

Protestantská reformace a protireformace

Hlavní ?lánek: Reformace a Protireformace

Martin Luther (vlevo), p?vodně augustiniánsky mnich, zve?ejnil v roce 1517 Devadesát pět tezí (vpravo).

V roce 1415 byl Jan Hus upálen na hranici za kací?ství, ale jeho reformní snahy povzbudily Martina Luthera, augustiniánského mnicha ?ijícího na území sou?asného Německa, ktery v roce 1517 zaslal několika biskup?m svych 95 tezí. Jeho teze protestovaly proti klí?ovym bod?m katolické nauky a také proti prodeji odpustk?, co? vedlo spolu s Lipskou disputací k jeho exkomunikaci v roce 1521. Ve ?vycarsku Ulrich Zwingli, Jan Kalvín a dal?í protestant?tí reformáto?i dále kritizovali katolické u?ení. Tyto vyzvy p?erostly v reformaci, která dala vzniknout velké vět?ině protestantskych denominací a také kryptoprotestantismu uvnit? katolické církve. Mezitím Jind?ich VIII. po?ádal pape?e Klementa VII. o prohlá?ení man?elství s Kate?inou Aragonskou za neplatné. Kdy? mu to bylo zamítnuto, nechal vydat zákony o svrchovanosti, aby se stal nejvy??í hlavou anglikánské církve, co? podnítilo anglickou reformaci a posléze i rozvoj anglikánství.

Reformace p?ispěla ke st?et?m mezi protestantskou ?malkaldskou ligou a katolickym císa?em Karlem V. a jeho spojenci. První devítiletá válka skon?ila v roce 1555 aug?purskym mírem, ale pokra?ující napětí vyústilo v mnohem záva?něj?í konflikt – t?icetiletou válku, která vypukla v roce 1618. Ve Francii probíhala v letech 1562 a? 1598 série konflikt? ozna?ovanych jako francouzské nábo?enské války mezi hugenoty (francouzskymi kalvinisty) a silami francouzské katolické ligy, které byly podporovány a financovány ?adou pape??. Skon?ily za pape?e Klementa VIII., ktery váhavě p?ijal nantsky edikt krále Jind?icha IV. z roku 1598, jím? byla francouzskym protestant?m udělena ob?anská a nábo?enská tolerance.

Tridentsky koncil (1545–1563) se stal hybnou silou protireformace v reakci na protestantské hnutí. Doktrinálně potvrdil úst?ední katolické u?ení, jako je transsubstanciace a po?adavek lásky a naděje i víry k dosa?ení spásy. V následujících staletích se katolicismus roz?í?il po celém světě, ?áste?ně díky misioná??m a imperialismu, a?koli jeho vliv na evropské obyvatelstvo poklesl v d?sledku nár?stu nábo?enského skepticismu během osvícenství a po něm.

Osvícenství a novověk

Hlavní ?lánek: Osvícenství

Ruiny jezuitské redukce v S?o Miguel das Miss?es v Brazílii

Od 17. století osvícenství zpochybňovalo moc a vliv katolické církve na západní spole?nost. V 18. století spisovatelé jako Voltaire a Encyklopedisté psali kousavé kritiky nábo?enství i katolické církve. Jedním z ter?? jejich kritiky bylo zru?ení Ediktu nantského francouzskym králem Ludvíkem XIV. v roce 1685, které ukon?ilo staletou politiku nábo?enské tolerance v??i protestantskym hugenot?m. Proto?e pape?ství odolávalo tlak?m na galikanismus, Francouzská revoluce v roce 1789 p?esunula moc do rukou státu, zp?sobila ni?ení kostel?, nastolení kultu rozumu a mu?ednickou smrt ?ádovych sester během vlády teroru. V roce 1798 vtrhl generál Napoleona Bonaparta Louis-Alexandre Berthier na Apeninsky poloostrov a uvěznil pape?e Pia VI., ktery v zajetí zem?el. Napoleon později obnovil katolickou církev ve Francii konkordátem z roku 1801. Konec napoleonskych válek p?inesl katolickou obrodu a návrat pape?ského státu.

V roce 1854 pape? Pius IX. s podporou drtivé vět?iny katolickych biskup?, s nimi? se radil v letech 1851–1853, vyhlásil Neposkvrněné po?etí za dogma katolické církve. První vatikánsky koncil v roce 1870 potvrdil doktrínu pape?ské neomylnosti, pokud je vykonávána ve specificky vymezenych vyhlá?eních, ?ím? zasadil ránu konkuren?nímu postoji konciliarismu. Spory o tuto a dal?í otázky vyústily v od?těpenecké hnutí nazvané Starokatolická církev, které se oddělilo od katolické církve.

Sjednocení Itálie v 60. letech 19. století za?lenilo Pape?sky stát, v?etně samotného ?íma od roku 1870, do Italského království, ?ím? skon?ila světská moc pape?ství. V reakci na to pape? Pius IX. exkomunikoval krále Viktora Emanuela II. a odmítl platbu za zemi a odmítl italsky Zákon o zárukách, ktery mu p?iznával zvlá?tní privilegia. Aby se nevystavil viditelné pod?ízenosti italskym ú?ad?m, z?stal ?vězněm ve Vatikánu“. tento rozpor, o něm? se hovo?ilo jako o ?ímské otázce, byl vy?e?en Lateránskymi smlouvami z roku 1929, jimi? Svaty stolec uznal italskou svrchovanost nad byvalymi pape?skymi dr?avami vyměnou za platbu a uznání pape?ské svrchovanosti nad Vatikánem ze strany Itálie jako nového suverénního a nezávislého státu.

Katoli?tí misioná?i obecně podporovali a sna?ili se usnadnit dobyvání Afriky evropskymi imperiálními mocnostmi na konci devatenáctého století. Podle historika nábo?enství Adriana Hastingse nebyli katoli?tí misioná?i obecně ochotni hájit práva Afri?an? nebo je povzbuzovat k tomu, aby se pova?ovali za rovnocenné Evropan?m, na rozdíl od protestantskych misioná??, kte?í byli ochotněj?í vystupovat proti koloniálnímu bezpráví.

20. století

Hlavní ?lánek: Katolická církev ve 20. století

Během 20. století se celosvětovy dosah církve stále roz?i?oval, a to navzdory vzestupu protikatolickych autoritá?skych re?im? a rozpadu evropskych impérií, ktery byl doprovázen v?eobecnym poklesem nábo?enské úcty na Západě. Za pape?? Benedikta XV. a Pia XII. se Svaty stolec sna?il zachovat ve?ejnou neutralitu během světovych válek, p?sobil jako zprost?edkovatel míru a poskytoval pomoc obětem konflikt?. V 60. letech 20. století svolal pape? Jan XXIII. druhy vatikánsky koncil, ktery p?inesl radikální změny v církevním rituálu a praxi, a v pozděj?ím 20. století p?ispělo dlouhé p?sobení pape?e Jana Pavla II. k pádu komunismu v Evropě a k nové ve?ejné a mezinárodní roli pape?ství.

První světová válka

Pape? Pius X. (1903–1914) obnovil nezávislost pape?ského ú?adu tím, ?e zru?il právo veta katolickych mocností p?i pape?skych volbách, a jeho nástupci Benedikt XV. (1914–1922) a Pius XI. (1922–1939) uzav?eli novodobou nezávislost vatikánského státu v rámci Itálie. Benedikt XV. byl zvolen na za?átku první světové války. Pokusil se o zprost?edkování mezi mocnostmi a z?ídil vatikánsky ú?ad pro pomoc obětem války a sjednocení rodin a p?ednesl ?etné vyzvy k míru. Jeho iniciativa ?Dès le début“ z 1. srpna 1917 byla vál?ícími stranami odmítnuta.

Mezivále?né období

Ve 20. století vznikla ?ada antiklerikálních vlád. Calles?v zákon z roku 1926 o odluce církve od státu vedl v Mexiku ke kristerské válce, během ní? bylo vyhnáno nebo zavra?děno více ne? 3 000 kně?í, kostely byly znesvěcovány, bohoslu?by zesmě?ňovány, ?eholnice znásilňovány a zajatí kně?í zast?eleni. Po ?íjnové revoluci v roce 1917 pokra?ovalo pronásledování církve a katolík? v Sovětském svazu a? do 30. let 20. století, kdy byli popravováni a vyháněni klerici, ?eholníci i laici, zabavovány nábo?enské pom?cky a zavírány kostely. Ve ?panělské ob?anské válce v letech 1936–1939 se katolická hierarchie spojila s Frankovymi nacionalisty proti vládě Lidové fronty a jako ospravedlnění uváděla republikánské násilí proti církvi. Pape? Pius XI. ozna?il tyto t?i země za ?stra?ny trojúhelník“.

Zatímco od 60. let 20. století je pape? Pius XII. obviňován z toho, ?e neudělal dost pro ochranu ?id? p?ed holocaustem, jeho obhájci tvrdí, ?e tajně podporoval jednotlivé katolické odbojové skupiny, jako nap?íklad skupinu vedenou knězem Heinrichem Maierem. Maier pomáhal spojenc?m v boji proti raketě V-2, kterou vyráběli vězni koncentra?ních tábor?.

Mezivále?ny pape? Pius XI. zmodernizoval pape?ství tím, ?e vystoupil na Svatopetrském náměstí, zalo?il Vatikánsky rozhlas a Pape?skou akademii věd, jmenoval 40 místních biskup? a uzav?el patnáct konkordát?, v?etně Lateránské smlouvy s Itálií, která zalo?ila městsky stát Vatikán. Po poru?ení ?í?ského konkordátu mezi církví a nacistickym Německem z roku 1933 vydal Pius XI. v roce 1937 encykliku Mit brennender Sorge, která ve?ejně odsoudila pronásledování církve nacisty a jejich ideologii novopohanství a rasové nad?azenosti.

Druhá světová válka

Jeho nástupce pape? Pius XII. vedl církev během druhé světové války a po?átku studené války. Stejně jako jeho p?edch?dci se Pius XII. sna?il ve?ejně zachovat neutralitu Vatikánu ve válce a z?ídil sítě pomoci obětem, ale tajně pomáhal protihitlerovskému odboji a sdílel zpravodajské informace se Spojenci. Ve své první encyklice Summi Pontificatus (1939) vyjád?il zdě?ení nad invazí do Polska v roce 1939 a zopakoval katolické u?ení proti rasismu. Ve vatikánském rozhlase vyjád?il znepokojení nad rasovym vyvra??ováním a v letech 1942–1944 diplomaticky intervenoval ve snaze zablokovat nacistické deportace ?id? v r?znych zemích. Pape??v d?raz na ve?ejnou neutralitu a diplomaticky jazyk se v?ak stal zdrojem velké kritiky a diskusí. Nicméně v ka?dé zemi pod německou okupací sehráli kně?í vyznamnou roli p?i záchraně ?id?. Izraelsky historik Pinchas Lapide odhadl, ?e katolická záchrana ?id? ?inila něco mezi 700 000 a 860 000 osob.

Nacistické pronásledování katolické církve bylo nejintenzivněj?í v Polsku a katolicky odpor proti nacismu měl r?zné formy. Do kně?skych barák? koncentra?ního tábora Dachau bylo posláno asi 2 579 katolickych duchovních, z toho 400 Němc?. Tisíce kně?í, ?eholních sester a brat?í bylo uvězněno, odvezeno do koncentra?ního tábora, mu?eno a zavra?děno, v?etně svatych Maxmiliána Kolbeho a Edity Steinové. Katolíci bojovali na obou stranách konfliktu. Katoli?tí duchovní hráli vedoucí úlohu ve vládě fa?istického Slovenského státu, která spolupracovala s nacisty, kopírovala jejich antisemitskou politiku a pomáhala jim provádět holocaust na Slovensku. Jozef Tiso, prezident Slovenského státu a katolicky kněz, podporoval deportace slovenskych ?id? do vyhlazovacích tábor?, které prováděla jeho vláda. Vatikán proti těmto deportacím ?id? na Slovensku a v dal?ích nacistickych loutkovych re?imech v?etně vichistické Francie, Chorvatska, Bulharska, Itálie a Ma?arska protestoval.

Katolická odbojová skupina kolem kněze Heinricha Maiera p?edala Spojenc?m plány a vyrobní za?ízení pro létající bomby V-1, rakety V-2, tanky Tiger, Messerschmitt Me 163 Komet a dal?í letadla, s nimi? mohli cílit na německé vyrobní závody. Mnohé z těchto informací byly d?le?ité pro operaci Hydra a operaci Crossbow, které byly pro operaci Overlord rozhodující. On a jeho skupina informovali americky ú?ad strategickych slu?eb ji? na po?átku o masovém vyvra??ování ?id? v Osvětimi. Maier podporoval válku proti nacist?m na základě zásady ?ka?dá bomba, která dopadne na zbrojní továrny, zkrátí válku a u?et?í civilní obyvatelstvo“.

P?íslu?níci 22. kanadského královského pluku na audienci u pape?e Pia XII. po osvobození ?íma v roce 1944 během druhé světové války.

Kolem roku 1943 plánoval Adolf Hitler únos pape?e a jeho internaci v Německu. Generálovi SS Wolffovi dal p?íslu?ny rozkaz, aby akci p?ipravil. Pape?i Piovi XII. se sice p?ipisuje zásluha za pomoc p?i záchraně statisíc? ?id? během holocaustu, církev je v?ak také obviňována, ?e svym u?ením podporovala staletí trvající antisemitismus a neudělala dost pro zastavení nacistickych zvěrstev. Mnozí nacisti?tí zlo?inci po druhé světové válce unikli do zámo?í také proto, ?e měli mocné podporovatele z Vatikánu. Hodnocení Pia XII. je ztí?eno prameny, proto?e církevní archivy za jeho p?sobení ve funkci nuncia, kardinála státního sekretá?e a pape?e jsou z?ásti uzav?eny nebo dosud nezpracovány.

V rozvrácené Jugoslávii církev podporovala nacisty nastoleny chorvatsky katolicky fa?isticky re?im usta?ovc? kv?li jeho antikomunistické ideologii a kv?li mo?nosti obnovit katolicky vliv v regionu po rozpadu Rakouska-Uherska. Formálně v?ak neuznala Nezávisly stát Chorvatsko (NDH). P?esto?e byla informována o genocidě, kterou re?im páchal na pravoslavnych Srbech, ?idech a dal?ích nechorvatskych obyvatelích, církev proti ní ve?ejně nevystupovala a raději vyvíjela nátlak prost?ednictvím diplomacie. Historik Jozo Toma?evi? p?i hodnocení postoje Vatikánu pí?e, ?e ?se zdá, ?e katolická církev plně podporovala re?im [Usta?e] a jeho politiku“.

Po?átek studené války

V povále?ném období komunistické vlády ve st?ední a vychodní Evropě p?ísně omezovaly nábo?enské svobody. P?esto?e někte?í kně?í a vě?ící spolupracovali s komunistickym re?imem, mnoho dal?ích bylo uvězněno, deportováno nebo popraveno. Církev byla d?le?itym aktérem pádu komunismu v Evropě, zejména v Polské lidové republice.

Vítězství komunist? v ?ínské ob?anské válce v roce 1949 vedlo k vypovězení v?ech zahrani?ních misioná??. Nová vláda také vytvo?ila Vlasteneckou církev a jmenovala její biskupy. Tato jmenování byla zpo?átku ?ímem odmítána, ne? byla mnohá z nich p?ijata. V 60. letech během kulturní revoluce ?ín?tí komunisté uzav?eli v?echna nábo?enská za?ízení. Kdy? byly ?ínské kostely nakonec znovu otev?eny, z?staly pod kontrolou Vlastenecké církve. Mnoho katolickych kně?í bylo nadále posíláno do vězení za to, ?e se odmítli z?íci věrnosti ?ímu.

Druhy vatikánsky koncil

Biskupové naslouchající během Druhého vatikánského koncilu

Hlavní ?lánek: Druhy vatikánsky koncil a Pokoncilní dějiny katolické církve

Druhy vatikánsky koncil (1962–1965) zavedl nejvyznamněj?í změny v katolické praxi od Tridentského koncilu, ktery se konal o ?ty?i století d?íve. Tento ekumenicky koncil, iniciovany pape?em Janem XXIII., zmodernizoval praxi katolické církve, umo?nil slou?it m?i v místním jazyce a podpo?il ?plně vědomou a aktivní ú?ast na liturgickém slavení“. Jeho záměrem bylo u??í zapojení církve do sou?asného světa (aggiornamento), co? jeho zastánci ozna?ovali jako ?otev?ení oken“. Kromě změn v liturgii vedl ke změnám v p?ístupu církve k ekumenismu a k vyzvě ke zlep?ení vztah? s nek?es?anskymi nábo?enstvími, zejména s judaismem, v dokumentu Nostra aetate.

Koncil v?ak p?i provádění svych reforem vyvolal zna?né kontroverze: zastánci ?Ducha II. vatikánského koncilu“, jako nap?íklad ?vycarsky teolog Hans Küng, tvrdili, ?e II. vatikánsky koncil ?neza?el dostate?ně daleko“, aby změnil církevní politiku. Tradicionalisti?tí katolíci, jako nap?íklad arcibiskup Marcel Lefebvre, v?ak koncil ost?e kritizovali a tvrdili, ?e jeho liturgické reformy vedly mimo jiné ?ke zni?ení svaté me?ní oběti a svátostí“.

Sou?asně s koncilem i po něm se zvy?ila pozornost věnovaná některym naukám katolické církve; mezi ně pat?ilo i u?ení církve o nemorálnosti antikoncepce. Nedávné zavedení hormonální antikoncepce (v?etně ?pilulky“), o ní? se někte?í domnívali, ?e se morálně li?í od p?edchozích metod, p?imělo Jana XXIII. k vytvo?ení vyboru, ktery mu měl poradit ohledně morálních a teologickych problém? s novou metodou. Pape? Pavel VI. později roz?í?il p?sobnost vyboru tak, aby volně zkoumal v?echny metody, a nezve?ejněná závěre?ná zpráva vyboru pry navrhovala povolit alespoň některé metody antikoncepce. Pavel VI. s p?edlo?enymi argumenty nesouhlasil a nakonec vydal Humanae vitae s tím, ?e potvrzuje stálé u?ení církve proti antikoncepci. Vyslovně zahrnoval hormonální metody mezi zakázané. Tento dokument vyvolal u ?ady katolík? p?evá?ně negativní odezvu.

Jan Pavel II.

Hlavní ?lánek: Jan Pavel II.

V roce 1978 se Jan Pavel II., byvaly krakovsky arcibiskup v Polské lidové republice, stal prvním neitalskym pape?em po 455 letech. Jeho 26,5lety pontifikát byl jedním z nejdel?ích v dějinách. Michail Gorba?ov, prezident Sovětského svazu, p?ipsal polskému pape?i zásluhu na urychlení pádu komunismu v Evropě.

Pape? Jan Pavel II. měl velky vliv na konec studené války a pád komunismu. Na snímku s americkym prezidentem Ronaldem Reaganem a jeho ?enou Nancy v roce 1982.

Jan Pavel II. se sna?il evangelizovat stále sekulárněj?í svět. Zavedl Světovy den mláde?e jako ?celosvětové setkání s pape?em“ pro mladé lidi; nyní se koná ka?dé dva a? t?i roky. Cestoval více ne? kterykoli jiny pape?, nav?tívil 129 zemí a jako prost?edek ?í?ení církevního u?ení pou?íval televizi a rozhlas. Zd?raznil také d?stojnost práce a p?irozená práva dělník? na spravedlivou mzdu a bezpe?né podmínky v Laborem exercens. V Evangelium vitae zd?raznil několik církevních u?ení, v?etně morálního napomenutí proti potrat?m, eutanazii a proti roz?í?enému pou?ívání trestu smrti.

Od konce 20. století je katolická církev kritizována za své u?ení o sexualitě, nemo?nost svěcení ?en a ?e?ení p?ípad? sexuálního zneu?ívání.

V roce 1992 Vatikán uznal svou chybu, kdy? p?ed 359 lety pronásledoval Galilea za to, ?e dokázal, ?e Země obíhá kolem Slunce.

21. století

V roce 2005 byl po smrti Jana Pavla II. zvolen pape?em Benedikt XVI., ktery za Jana Pavla II. vedl Kongregaci pro nauku víry. Byl známy tím, ?e prosazoval tradi?ní k?es?anské hodnoty proti sekularizaci a ?e roz?í?il pou?ívání tridentské m?e, jak ji obsahuje ?ímsky misál z roku 1962, kterou nazval ?mimo?ádná forma“. V roce 2012, v roce 50. vyro?í II. vatikánského koncilu, se na shromá?dění biskupské synody diskutovalo o reevangelizaci matrikovych katolík? ve vyspělych zemích. S odvoláním na slabosti pokro?ilého věku Benedikt v roce 2013 rezignoval a stal se prvním pape?em, ktery tak u?inil po témě? 600 letech. Jeho rezignace vyvolala polemiku mezi nevelkou ?ástí katolík?, kte?í tvrdí, ?e Benedikt nerezignoval na pape?sky ú?ad v plném rozsahu.

Pape? Franti?ek

Hlavní ?lánek: Pape? Franti?ek

Pape? Franti?ek, 266. pape? katolické církve, vyst?ídal v roce 2013 Benedikta XVI. jako první pape? z Ameriky, první z ji?ní polokoule a první mimoevropsky pape? od dob syrského ?eho?e III., ktery ú?adoval v 8. století. Pape? Franti?ek byl známy svou pokorou, d?razem na Bo?í milosrdenství, pé?í o chudé a ?ivotní prost?edí, jako? i anga?ovaností v mezinábo?enském dialogu. Mediální komentáto?i Rachel Donadio z The Atlantic a Brandon Ambrosino z Voxu p?ipisovali pape?i Franti?kovi méně formální p?ístup k pape?ství ne? jeho p?edch?dci.

Pape? Franti?ek byl vysoce hodnocen za své úsilí ?dále uzav?ít témě? tisícileté odcizení s pravoslavnymi církvemi“. Jeho instalace se zú?astnil konstantinopolsky patriarcha Bartoloměj I. z vychodní pravoslavné církve, co? je poprvé od velkého schizmatu v roce 1054, kdy se konstantinopolsky ekumenicky patriarcha zú?astnil pape?ské inaugurace. 12. února 2016 se pape? Franti?ek a moskevsky patriarcha Kirill, hlava největ?í vychodní pravoslavné církve, setkali v Havaně na Kubě a vydali spole?né prohlá?ení, v něm? vyzvali k obnovení jednoty k?es?an? mezi oběma církvemi. Bylo to údajně první setkání na takto vysoké úrovni mezi oběma církvemi od velkého schizmatu v roce 1054.

T?etí mimo?ádné generální shromá?dění biskupské synody se v roce 2014 zabyvalo slu?bou církve rodinám a man?elstvím a katolík?m v ?neregulérních“ vztazích, jako jsou ti, kte?í se rozvedli a znovu uzav?eli sňatek mimo církev, ani? by byl prohlá?en za neplatny. Zatímco někte?í jej p?ivítali, jiní jej kritizovali pro údajnou nejednozna?nost a vyvolali polemiky mezi jednotlivymi p?edstaviteli odli?nych názor?.

V roce 2017 během náv?těvy Egypta pape? Franti?ek obnovil vzájemné uznávání k?tu s koptskou pravoslavnou církví.

V roce 2021 vydal pape? Franti?ek apo?tolsky list Traditionis Custodes, v něm? zru?il některá povolení, která jeho p?edch?dce udělil slavení mimo?ádné formy ?ímského ritu, a zd?raznil, ?e pape? Franti?ek dává p?ednost ?ádné formě.

1. dubna 2022 se pape? během setkání delegace zástupc? kanadskych indiánskych kmen? s pape?em Franti?kem ve Vatikánu omluvil za chování některych ?len? ?ímskokatolické církve v kanadském systému indiánskych reziden?ních ?kol.

Pape? Lev XIV.

Hlavní ?lánek: Lev XIV.

Pape? Lev XIV. byl zvolen po Franti?kovi v roce 2025. Stal se prvním pape?em ze Spojenych stát? americkych a z Peru.

Organizace

Hlavní ?lánek: Hierarchie katolické církve a Katolická církev podle jednotlivych zemí

?Dám ti klí?e království nebeského, a co odmítne? na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co p?ijme? na zemi, bude p?ijato v nebi.“, ?ekl Je?í? Petrovi v Matou?ově evangeliu – Mt 16, 19 (Kral, ?EP). Zk?í?ené zlaté a st?íbrné klí?e od Svatého stolce symbolizují klí?e ?imona Petra a p?edstavují moc pape?ského ú?adu rozvazovat a svazovat. Pape?ská tiára s trojitou korunou symbolizuje trojí moc pape?e jako ?otce král?“, ?vládce světa“ a ?náměstka Kristova“. Zlaty k?í? na mondeu (zeměkouli) p?evy?ující tiáru symbolizuje Je?í?ovu svrchovanost.

Katolická církev má biskupské uspo?ádání, v jeho? ?ele stojí biskupové, kte?í p?ijali svátost svěcení a kte?í mají formální pravomoc spravovat církev. Existují t?i úrovně duchovenstva: episkopát, tvo?eny biskupy, kte?í mají jurisdikci nad geografickou oblastí zvanou diecéze nebo eparchie; presbyterát, tvo?eny kně?ími vysvěcenymi biskupy, kte?í p?sobí v místních diecézích nebo ?eholních ?ádech; a diakonát, tvo?eny jáhny, kte?í pomáhají biskup?m a kně?ím v r?znych slu?ebnych rolích. V kone?ném d?sledku stojí v ?ele celé katolické církve ?ímsky biskup, známy jako pape? (latinsky papa, dosl. ?otec“), jeho? jurisdikce se nazyvá Svaty stolec (latinsky Sancta Sedes). Soubě?ně s diecézní strukturou p?sobí ?ada ?eholních institut?, které fungují autonomně, p?i?em? ?asto podléhají pouze autoritě pape?e, i kdy? někdy podléhají místnímu biskupovi. Vět?ina ?eholních institut? má pouze mu?ské nebo ?enské ?leny, ale některé mají obojí. Lai?tí ?lenové navíc pomáhají p?i mnoha liturgickych úkonech během bohoslu?eb.

Svaty stolec, pape?ství, ?ímská kurie a kardinálské kolegium

Hlavní ?lánek: Svaty stolec, Pape?, Pape?ská kurie a Kolegium kardinál?

Dal?í informace: Seznam pape??

Lev XIV. je 267. pape?em katolické církve, ktery je z titulu své funkce (ex officio) ?ímskym biskupem a nejvy??ím p?edstavitelem Vatikánu. Byl zvolen na pape?ském konkláve v roce 2025.

V ?ele hierarchie katolické církve stojí pape? – aktuálně pape? Lev XIV., ktery byl zvolen 8. května 2025 na pape?ském konkláve. ú?ad pape?e se nazyvá pape?ství. Katolická církev zastává názor, ?e Kristus ustanovil pape?ství poté, co p?edal klí?e od nebes svatému Petrovi. Jeho církevní jurisdikce se nazyvá Svaty stolec nebo Apo?tolsky stolec (co? znamená stolec apo?tola Petra). Pape?i p?ímo slou?í ?ímská kurie, úst?ední ?ídící orgán, ktery spravuje ka?dodenní zále?itosti katolické církve.

Pape? je také suverénem Vatikánu, malého městského státu, ktery je zcela uzav?en v rámci města ?íma a ktery je od Svatého stolce samostatnou entitou. Právě jako hlava Svatého stolce, nikoliv jako hlava městského státu Vatikán, p?ijímá pape? velvyslance stát? a vysílá k nim své diplomatické zástupce. Svaty stolec také uděluje ?ády, vyznamenání a medaile, nap?íklad rytí?ské ?ády mající sv?j p?vod ze st?edověku.

Zatímco slavná bazilika svatého Petra se nachází ve Vatikánu, nad tradi?ním místem hrobu svatého Petra, pape?skou katedrálou pro ?ímskou diecézi je arcibiskupská bazilika svatého Jana v Lateráně, která se nachází na území města ?íma, a?koli po?ívá exteritoriálních vysad akreditovanych pro Svaty stolec.

Kardinálská hodnost je ?estná hodnost, kterou pape? uděluje některym duchovním, nap?íklad vedoucím p?edstavitel?m ?ímské kurie, biskup?m p?sobícím ve velkych městech a vyznamnym teolog?m. Pro radu a pomoc p?i ?ízení se pape? m??e obrátit na kardinálské kolegium.

Po smrti nebo odstoupení pape?e p?sobí ?lenové kardinálského kolegia, kte?í jsou mlad?í 80 let, jako volební kolegium, které se schází na pape?ském konkláve, aby zvolilo nástupce. A?koli konkláve m??e zvolit za pape?e kteréhokoli katolíka mu?ského pohlaví, od roku 1389 jsou voleni pouze kardinálové.

Kanonické právo

Hlavní ?lánek: Kanonické právo katolické církve

Viz té?: Katolická liturgie

Katolické kanonické právo (latinsky jus canonicum) je systém zákon? a právních princip? vytvo?enych a uplatňovanych hierarchickymi orgány katolické církve k ?ízení její vněj?í organizace a správy a k uspo?ádání a vedení ?innosti katolík? za ú?elem plnění poslání církve. Kanonické právo latinské církve bylo prvním moderním právním systémem Západu a je nejstar?ím kontinuálně fungujícím právním systémem na Západě, zatímco svébytné tradice vychodního katolického kanonického práva upravují 23 vychodních katolickych partikulárních církví sui iuris.

Pozitivní církevní zákony, zalo?ené p?ímo ?i nep?ímo na neměnném bo?ském nebo p?irozeném právu, odvozují formální autoritu v p?ípadě univerzálních zákon? z promulgace nejvy??ím zákonodárcem – nejvy??ím pontifikem –, ktery má ve své osobě ve?kerou zákonodárnou, vykonnou a soudní moc, zatímco partikulární zákony odvozují formální autoritu z promulgace zákonodárcem ni??ím ne? nejvy??í zákonodárce, a? u? ?ádnym nebo delegovanym zákonodárcem. Vlastní p?edmět kánon? není jen doktrinální nebo morální povahy, ale zahrnuje v?e, co se tyká lidského ?ivota. Obsahuje v?echny bě?né prvky vyspělého právního systému: zákony, soudy, právníky, soudce, plně formulovany právní kodex pro latinskou církev i kodex pro vychodní katolické církve, zásady právního vykladu a donucovací tresty.

Kanonické právo se tyká ?ivota a organizace katolické církve a je odli?né od práva ob?anského. Ve své vlastní oblasti dává sílu ob?anskému právu pouze na základě zvlá?tního p?edpisu ve věcech, jako je opatrovnictví nezletilych. Podobně m??e ob?anské právo dávat sílu ve své oblasti kanonickému právu, ale pouze na základě zvlá?tního p?edpisu, jako je tomu v p?ípadě kanonickych sňatk?. V sou?asné době platí pro latinskou církev Kodex kanonického práva z roku 1983 (CIC, podle latinskych iniciál). Pro autonomní vychodní katolické církve platí samostatny Kodex kánon? vychodních církví (CCEO, podle latinskych iniciál) z roku 1990.

Latinská a vychodní církve

Hlavní ?lánek: Partikulární katolické církve a liturgické ob?ady, ?ímskokatolická církev (Latinská církev) a Vychodní katolické církve

V prvních tisíci letech katolické historie se v západních a vychodních k?es?anskych oblastech Evropy, Asie a Afriky vyvinuly r?zné odr?dy k?es?anství. A?koli vět?ina církví vychodní tradice ji? není ve spole?enství s katolickou církví po velkém schizmatu v roce 1054 (stejně jako po d?ívěj?ím nestoriánském a chalcedonském schizmatu), 23 autonomních partikulárních církví vychodních tradic se ú?astní katolického spole?enství, známych také jako ?církve sui iuris“ (latinsky ?vlastního práva“). Největ?í a nejznáměj?í je latinská církev, jediná církev západní tradice, s více ne? miliardou ?len? po celém světě. Relativně malé co do po?tu stoupenc? ve srovnání s latinskou církví je 23 samosprávnych vychodních katolickych církví, které měly v roce 2010 dohromady 17,3 milionu ?len?.

Latinskou církev ?ídí pape? a jím p?ímo jmenovaní diecézní biskupové. Pape? vykonává p?ímou patriarchální pravomoc nad latinskou církví, která je pova?ována za p?vodní a stále hlavní ?ást západního k?es?anství, za dědictví jisté víry a zvyklostí, které mají p?vod v Evropě a severozápadní Africe a z nich? ?ást zdědily mnohé k?es?anské denominace, které odvozují sv?j p?vod od protestantské reformace.

Vychodní katolické církve navazují na tradice a spiritualitu vychodního k?es?anství a jsou to církve, které v?dy z?stávaly v plném spole?enství s katolickou církví nebo které se rozhodly znovu vstoupit do plného spole?enství ve staletích následujících po schizmatu mezi Vychodem a Západem nebo d?ívěj?ích rozděleních. Tyto církve jsou spole?enstvími katolickych k?es?an?, jejich? formy bohoslu?by odrá?ejí spí?e odli?né historické a kulturní vlivy ne? rozdíly v u?ení. Pape?ovo uznání vychodních katolickych církví v?ak vyvolalo kontroverze v ekumenickych vztazích s pravoslavnymi a dal?ími vychodními církvemi. Historicky vedl tlak na p?izp?sobení se normám západního k?es?anství praktikovaného vět?inovou latinskou církví k ur?itému zásahu (latinizaci) do některych vychodních katolickych tradic. Dokument II. vatikánského koncilu Orientalium Ecclesiarum navázal na p?edchozí reformy a potvrdil právo vychodních katolík? zachovat si své odli?né liturgické zvyklosti.

Církev sui iuris je v Kodexu kánon? vychodních církví definována jako ?skupina k?es?anskych vě?ících sjednocenych hierarchií“, kterou pape? uznává jako nejvy??í autoritu v otázkách nauky uvnit? církve. Tento termín je novinkou CCEO, která má ozna?ovat relativní autonomii vychodních katolickych církví, které z?stávají v plném spole?enství s pape?em, ale mají ?ídící struktury a liturgické tradice oddělené od latinské církve. A?koli kánony latinské církve tento termín vyslovně nepou?ívají, je ml?ky uznáván jako rovnocenny.

Některé vychodní katolické církve jsou ?ízeny patriarchou, ktery je volen synodou biskup? dané církve, jiné jsou vedeny hlavním arcibiskupem, dal?í jsou pod?ízeny metropolitovi a dal?í jsou organizovány jako jednotlivé eparchie. Ka?dá církev má pravomoc nad jednotlivymi aspekty své vnit?ní organizace, liturgickymi ob?ady, liturgickym kalendá?em a dal?ími aspekty své spirituality, p?i?em? podléhá pouze autoritě pape?e. ?ímská kurie má pro udr?ování vztah? s nimi zvlá?tní oddělení, Dikasterium pro vychodní církve. Pape? ve vychodních katolickych církvích zpravidla nejmenuje biskupy ani duchovní a odkazuje se na jejich vnit?ní ?ídící struktury, ale m??e zasáhnout, pokud to pova?uje za nutné.

Církve tvo?ící katolickou církev a jejich rity

Annuario Pontificio

Pape?ská ro?enka Annuario Pontificio uvádí, ?e katolickou církev podle jednotlivych rit? tvo?í následující místní církve:

1. Západní církev mající latinsky ritus neboli ?ímsky ritus (lat. Ritus Latinus sive Ritus Romanus):

• Latinská církev (Ecclesia Latina). V latinské církvi p?eva?uje ?ímsky ritus, nicméně v některych státech se vyskytují i dal?í rity, nap?. ve ?panělsku mozarabsky ritus (Ritus Hispanicus sive Mozarabicus), v milánské arcidiecézi na severu Itálie ambrosiánsky ritus (Ritus Ambrosianus) a jiné – nap?. v několika chorvatskych diecézích, nap?. v diecézi Krk na stejnojmenném ostrově v chorvatské Dalmácii se vedle ?ímského (latinského) ritu celebruje = slou?í té? ritus ve staroslověn?tině podle liturgickych knih psanych glagolicí – proto ?glagolsky ritus“ (toto písmo sestavil asi v l. 862/863 Konstantin, zvany Filosof, tj. svaty Cyril. Glagolsky ritus do ?eskych zemí (do Prahy) p?inesli ve 14. století slovan?tí benediktini na pozvání císa?e a krále Karla IV. Lucemburského. Tito benediktini p?sobili pak v klá?te?e Na Slovanech.

2. Vychodní katolické církve

• Byzantsky ritus neboli konstantinopolsky (lat. Ritus Byzantinus sive Constantinopolitanus): 14 (v?etně ?eckokatolické církve v Srbsku a ?erné Ho?e):
  • Italsko-albánská církev (Apostolica Administratio Albaniae Meridionalis)
  • Bulharská ?eckokatolická církev (Ecclesia Catholica Bulgariae)
  • ?ecká katolická církev (Exarchatus Apostolicus Graeciae)
  • Albánská ?eckokatolická církev (Ecclesia Italo-Albanica)
  • lat. Dioecesis Crisiensis
  • Makedonská ?eckokatolická církev (Exarchatus Apostolicus Macedoniae)
  • Melchitská ?eckokatolická církev (Patriarchatus Antiochenus Graeco-Melchitarum)
  • Chorvatská ?eckokatolická církev (Ecclesia Graeco-Catholica Croatiae) – jurisdikce: Chorvatsko + Slovinsko + Bosna a Hercegovina
  • Rumunská ?eckokatolická církev (Ecclesia Graeco-Catholica Romaniae)
  • Ruská ?eckokatolická církev (Ecclesia Graeco-Catholica Russiae)
  • Rusínská ?eckokatolická církev (Ecclesia Graeco-Catholica Ruthenica)
  • Slovenská ?eckokatolická církev (Ecclesia Graeco-Catholica Slovaciae)
  • Ukrajinská ?eckokatolická církev (Ecclesia Graeco-Catholica Ucrainae)
  • Ma?arská ?eckokatolická církev (Ecclesia Graeco-Catholica Hungariae)

• Alexandrijsky ritus (Ritus Alexandrinus):
  • Koptská katolická církev (Ecclesia Catholica Coptorum)
  • Etiopská katolická církev (Ecclesia Catholica Aetiopica)
  • Eritrejská katolická církev

• Západosyrsky ritus neboli antiochijsky ritus (Ritus Antiochenus sive Syro-Occidentalis):
  • Maronitská katolická církev (Ecclesia Maronitarum)
  • Syrská katolická církev (Ecclesia Syro-Catholica)
  • Syrsko-malankarská katolická církev (Ecclesia Syro-Malankara Catholica)

• Arménsky ritus (Ritus Armenus):
  • Arménská katolická církev (Ecclesia Catholica Armena)

• Vychodosyrsky ritus (Ritus Chaldaicus sive Syro-Orientalis):
  • Chaldejská katolická církev (Ecclesia Chaldaeorum Catholica)
  • Syrsko-malabarská katolická církev (Ecclesia Syrorum Malabarensium)

Kaza?ská ?eckokatolická církev a Běloruská ?eckokatolická církev nejsou místními církvemi, nebo? nemají vlastní hierarchii. Nicméně i ony mají své vlastní rity.
Roku 2003 byl vytvo?en Apo?tolsky exarchát pro katolíky byzantského ritu = ?eckokatolíky v Srbsku a ?erné Ho?e. Biskupem-exarchou je aktuálně ?ura D?ud?ar (nar. 1954). Vět?inou se jedná o vě?ící rusínského p?vodu, ?ijící v autonomní oblasti Vojvodina – na severu Srbska.

Diecéze, farnosti, organizace a instituty

Dal?í informace: Seznam katolickych diecézí (strukturované zobrazení), Farnost (katolická církev), ?eholní institut a Katolické charitativní organizace

Rozmístění katolík?

Procento katolík? podle zemí (2010)

Po?et katolík? podle zemí (2010)

Jednotlivé země, regiony nebo velká města jsou spravovány konkrétními církvemi, které se v latinské církvi nazyvají diecéze, ve vychodních katolickych církvích eparchie, a na ka?dou z nich dohlí?í biskup. V roce 2008 měla katolická církev 2795 diecézí. Biskupové v ur?ité zemi jsou ?leny národní nebo regionální biskupské konference.

Diecéze se dělí na farnosti, z nich? ka?dá má jednoho nebo více kně?í, jáhn? nebo laik? vykonavajících slu?bu v církvi. Farnosti jsou zodpovědné za ka?dodenní vysluhování svátostí a pastora?ní pé?i o laiky. V roce 2016 bylo na světě 221 700 farností.

V latinské církvi mohou katoli?tí mu?i slou?it jako jáhni nebo kně?í na základě p?ijetí svátostného svěcení. Mu?i a ?eny mohou slou?it jako mimo?ádní udělovatelé svatého p?ijímání, lekto?i nebo ministranti. Historicky směli jako ministranti slou?it pouze chlapci a mu?i, od 90. let 20. století v?ak mohou slou?it i dívky a ?eny.

Vysvěcení katolíci i laici mohou vstoupit do zasvěceného ?ivota bu? individuálně jako poustevníci nebo zasvěcené panny, nebo vstupem do institutu zasvěceného ?ivota (?eholní institut nebo sekulární institut), kde slo?í sliby potvrzující jejich touhu následovat t?i evangelijní rady: ?istotu, chudobu a poslu?nost. P?íkladem institut? zasvěceného ?ivota jsou benediktini, karmelitáni, dominikáni, franti?káni, Misioná?ky lásky, Legioná?i Kristovi a Sestry milosrdenství.

??eholní instituty“ je moderní termín zahrnující jak ??eholní ?ády“, tak ??eholní kongregace“, které byly kdysi v kanonickém právu rozli?ovány. Pojmy ??eholní ?ád“ a ??eholní institut“ byvají v hovorové ?e?i pou?ívány jako synonyma.

Prost?ednictvím katolickych charitativních organizací i mimo ně je katolická církev největ?ím nevládním poskytovatelem vzdělávání a zdravotní pé?e na světě.

?lenství

Hlavní ?lánek: Katolická církev podle zemí

Dal?í informace: Seznam k?es?anskych denominací podle po?tu ?len?

Zeměpisné rozlo?ení katolík? v roce 2019
Amerika		?	48,1 %
Evropa		?	21,2 %
Afrika		?	18,7 %
Asie		?	11,0 %
Oceánie		?	0,8 %

Katolicismus je druhou největ?í nábo?enskou organizací na světě, kterou svou velikostí p?ed?í pouze sunnitsky islám. Po?et ?len? církve, definovany jako pok?tění katolíci, ?inil na konci roku 2019 1,345 miliardy, co? je 18 % světové populace. Největ?í po?et katolík? na světě má Brazílie, následuje Mexiko, Filipíny a Spojené státy americké. Katolíci p?edstavují p?ibli?ně polovinu v?ech k?es?an?.

Geografické rozlo?ení katolík? ve světě se stále mění: 18,7 % v Africe, 48,1 % v Americe, 11,0 % v Asii, 21,2 % v Evropě a 0,8 % v Oceánii.

Mezi osoby zastávající slu?bu v katolické církvi pat?í vysvěcení duchovní, lai?tí slu?ebníci, misioná?i a katecheté. Ke konci roku 2019 bylo celkem 467 938 vysvěcenych duchovních, z toho 5 364 biskup?, 414 336 kně?í (diecézních a ?eholních) a 48 238 jáhn? (stálych). Mezi nevysvěcené osoby se slu?bou v církvi pat?í 3 157 568 katechet?, 367 679 laickych misioná?? a 39 951 laickych církevních slu?ebník?.

Mezi katolíky, kte?í se místo man?elství nebo svobodného stavu zavázali k ?eholnímu nebo zasvěcenému ?ivotu jako ?ivotnímu stavu ?i povolání, je 54 559 mu?skych ?eholník? a 705 529 ?enskych ?eholnic. Ti nejsou vysvěceni ani obecně pova?ováni za duchovní, pokud nejsou zároveň zapojeni do některé z vy?e uvedenych kategorií laickych duchovních.

U?ení

Hlavní ?lánek: Katolická teologie

Katolická nauka se vyvíjela po staletí a odrá?ela p?ímé u?ení prvních k?es?an?, formální definice heretickych a ortodoxních názor? na ekumenickych koncilech a v pape?skych bulách a teologické debaty u?enc?. Církev vě?í, ?e je neustále vedena Duchem svatym, kdy? rozeznává nové teologické otázky, a je neomylně chráněna p?ed upadnutím do doktrinálního omylu, kdy? je dosa?eno pevného rozhodnutí o nějaké otázce.

U?í, ?e zjevení má jeden spole?ny zdroj, Boha, a dva odli?né zp?soby p?edávání: Písmo svaté a posvátná tradice, a ?e jsou autenticky vykládány magisteriem. Písmo svaté se skládá ze 73 knih katolické Bible, které tvo?í 46 starozákonních a 27 novozákonních knih. Posvátná tradice se skládá z u?ení, o něm? církev vě?í, ?e bylo p?edáváno od dob apo?tol?. Písmo svaté a posvátná tradice se souhrnně nazyvají ?poklad víry“ (latinsky depositum fidei). Ty jsou zase vykládány magisteriem (z lat. magister – ?u?itel“), u?itelskym ú?adem církve, ktery vykonává pape? a kolegium biskup? v jednotě s pape?em, ?ímskym biskupem. Katolická nauka je autenticky shrnuta v Katechismu katolické církve, ktery vydává Svaty stolec.

Bo?í podstata

Hlavní ?lánek: Nejsvětěj?í Trojice

Rukopisná verze tradi?ního teologického schématu Nejsvětěj?í Trojice cca z roku 1210.

Katolická církev zastává názor, ?e existuje jeden vě?ny B?h, ktery existuje jako perichoreze (?vzájemné p?ebyvání“) t?í hypostazí neboli ?osob“: B?h Otec, B?h Syn a B?h Duch svaty, které se spole?ně nazyvají ?Nejsvětěj?í Trojice“.

Katolíci vě?í, ?e Je?í? Kristus je ?druhá osoba“ Nejsvětěj?í Trojice, B?h Syn. V události známé jako Vtělení se B?h mocí Ducha svatého spojil s lidskou p?irozeností skrze po?etí Krista v l?ně Panny Marie. Kristus je tedy chápán jako plně bo?sky a zároveň plně lidsky, v?etně toho, ?e má lidskou du?i. U?í se, ?e Kristovo poslání na zemi zahrnovalo p?edávání lidem jeho u?ení a poskytování jeho p?íkladu k následování, jak je zaznamenáno ve ?ty?ech evangeliích. Vě?í se, ?e Je?í? z?stal na zemi bez h?íchu a nechal se nespravedlivě popravit uk?i?ováním jako obě? sebe sama, aby smí?il lidstvo s Bohem; toto smí?ení je známo jako velikono?ní tajemství. ?ecky vyraz ?Kristus“ i hebrejsky ?Mesiá?“ znamenají ?pomazany“ a odkazují na k?es?anskou víru, ?e Je?í?ova smrt a vzk?í?ení jsou naplněním starozákonních mesiá?skych proroctví.

Katolická církev dogmaticky u?í, ?e ?Duch svaty vě?ně vychází z Otce a Syna, ne jako ze dvou princip?, nybr? jako z jednoho jediného principu“, a tvrdí, ?e Otec jako ?princip bez principu“ je prvním p?vodcem Ducha, ale také ?e jako Otec jediného Syna je se Synem jedinym principem, z něho? Duch vychází. Toto p?esvěd?ení je vyjád?eno v klauzuli Filioque, která byla p?idána do latinské verze Nicejského vyznání víry z roku 381, ale nebyla obsa?ena v ?eckych verzích vyznání víry pou?ívanych ve vychodním k?es?anství.

Podstata církve

Hlavní ?lánek: Katolická eklesiologie

Katolická církev u?í, ?e je ?jedinou pravou církví“, ?univerzální svátostí spásy lidského rodu“ a ?jedinym pravym nábo?enstvím“. Podle Katechismu je katolická církev dále popsána v Nicejském vyznání víry jako ?jedna, svatá, katolická (v?eobecná) a apo?tolská církev“. Tyto věty jsou souhrnně známy jako ?ty?i znaky církve. Církev u?í, ?e jejím zakladatelem je Je?í? Kristus. Novy zákon zaznamenává několik událostí, které jsou pova?ovány za nedílnou sou?ást vzniku katolické církve, v?etně Je?í?ovy ?innosti a u?ení a jeho jmenování apo?tol? jako svědk? jeho p?sobení, utrpení a vzk?í?ení. Ve Velkém poslání po svém zmrtvychvstání pově?il apo?toly, aby pokra?ovali v jeho díle. Seslání Ducha svatého na apo?toly v události známé jako Letnice je pova?ováno za po?átek ve?ejné slu?by katolické církve. Církev u?í, ?e v?ichni ?ádně vysvěcení biskupové mají p?ímou posloupnost od Kristovych apo?tol?, známou jako apo?tolská posloupnost. Zejména ?ímsky biskup (pape?) je pova?ován za nástupce apo?tola ?imona Petra, z ?eho? odvozuje svou autoritu nad církví.

Katolická víra ?íká, ?e církev ?je trvalou p?ítomností Je?í?e na zemi“ a ?e jedině ona vlastní v?echny prost?edky spásy. Skrze Kristovo utrpení (lat. passio) vedoucí k jeho uk?i?ování, jak je popsáno v evangeliích, se podle ní Kristus obětoval Bohu Otci, aby smí?il lidstvo s Bohem; Je?í?ovo vzk?í?ení z něj ?iní prvorozeného z mrtvych, prvního mezi mnoha bratry. Smí?ením s Bohem a následováním Kristovych slov a skutk? m??e jednotlivec vstoupit do Bo?ího království. Církev chápe svou liturgii a svátosti jako uchovávání milostí dosa?enych Kristovou obětí, které posilují vztah ?lověka s Kristem a pomáhají p?ekonat h?ích.

Poslední soud

Hlavní ?lánek: Poslední soud

Katolická církev u?í, ?e du?e ka?dého ?lověka se bezprost?edně po smrti do?ká osobního Bo?ího soudu na základě svych h?ích? a vztahu ke Kristu. Toto u?ení také potvrzuje, ?e nastane jiny den, kdy Kristus zasedne k v?eobecnému soudu nad celym lidstvem. Tento poslední soud podle církevního u?ení ukon?í lidské dějiny a bude znamenat za?átek nového a lep?ího nebe i země, kde bude ve spravedlnosti vládnout B?h.

V závislosti na rozsudku vyneseném po smrti se vě?í, ?e du?e m??e vstoupit do jednoho ze t?í stav? posmrtného ?ivota:

• Nebe je stav nekone?ného sjednocení s bo?skou p?irozeností Boha, nikoli ontologicky, ale skrze milost. Je to vě?ny ?ivot, v něm? du?e kontempluje Boha v neustálé bla?enosti.
• O?istec je do?asny stav pro o?i?tění du?í, které jsou sice ur?eny pro nebe, ale nejsou zcela odpoutány od h?íchu, a proto nemohou do nebe vstoupit ihned. V o?istci du?e trpí, o?i??uje se a zdokonaluje. Du?ím v o?istci mohou v dosa?ení nebe pomoci modlitby vě?ících na zemi a p?ímluvy svatych.
• Kone?né zatracení: Kone?ně ti, kdo setrvávají ve stavu smrtelného h?íchu a p?ed smrtí ne?iní pokání, se vystavují peklu, vě?nému odlou?ení od Boha. Církev u?í, ?e nikdo není odsouzen k peklu, ani? by se svobodně rozhodl odmítnout Boha. Nikdo není p?edur?en k peklu a nikdo nem??e s naprostou jistotou ur?it, kdo byl odsouzen k peklu. Katolicismus u?í, ?e díky Bo?ímu milosrdenství m??e ?lověk kdykoli p?ed smrtí ?init pokání, byt osvícen pravdou katolické víry, a tak dosáhnout spásy. Někte?í katoli?tí teologové spekulují, ?e du?e nepok?těnych dětí a nek?es?an? bez smrtelného h?íchu, kte?í v?ak zem?eli v prvotním h?íchu, jsou ur?eny do limbu, a?koli to není oficiální církevní dogma.

Katolická církev sice u?í, ?e jedině ona vlastní v?echny prost?edky spásy, ale zároveň uznává, ?e Duch svaty m??e vyu?ívat k?es?anská spole?enství, která jsou od ní oddělena, aby ?podněcoval ke katolické jednotě“ a ?smě?oval a vedl ke katolické církvi“, a tak p?iváděl lidi ke spáse, proto?e tato oddělená spole?enství obsahují některé prvky správného u?ení, i kdy? s p?íměsí omyl?. U?í, ?e ka?dy, kdo je spasen, je spasen skrze katolickou církev, ale ?e lidé mohou byt spaseni i mimo ?ádné prost?edky, známé jako k?est touhy, a p?ed ?k?tem“ skrze mu?ednictví, známym jako k?est krve, jako? i tehdy, kdy? jsou splněny podmínky nezaviněné nevědomosti, i kdy? nezaviněná nevědomost sama o sobě není prost?edkem spásy.

Svatí a zbo?ná úcta

Hlavní ?lánky: Světec, Kanonizace, Kult svatych a Devocionálie

Svaty (historicky známy také jako svato?e?eny) je osoba, která je uznávána jako osoba s vyjime?nym stupněm svatosti nebo podobou ?i blízkostí k Bohu, zatímco kanonizace je akt, kterym k?es?anská církev prohla?uje, ?e osoba, která zem?ela, byla svatá, a na základě tohoto prohlá?ení je tato osoba za?azena do ?kánonu“ neboli seznamu uznanych svatych. Prvními osobami uctívanymi jako svatí byli mu?edníci. Zbo?né legendy o jejich smrti byly pova?ovány za potvrzení pravdivosti jejich víry v Krista. Ve ?tvrtém století v?ak za?ali byt ve?ejně uctíváni ?vyznava?i“ – lidé, kte?í svou víru nevyznali smrtí, ale slovem a ?ivotem.

V katolické církvi, a to jak v latinské, tak ve vychodní, je akt kanonizace vyhrazen Apo?tolskému stolci a dochází k němu na závěr dlouhého procesu, ktery vy?aduje rozsáhlé dokazování, ?e kandidát na kanonizaci ?il a zem?el tak p?íkladnym a svatym zp?sobem, ?e je hoden uznání za svatého. Oficiální uznání svatosti ze strany církve znamená, ?e daná osoba je nyní v nebi a ?e m??e byt ve?ejně vzyvána a oficiálně zmiňována v církevní liturgii, v?etně litanií ke svatym. Kanonizace umo?ňuje v?eobecné uctívání světce v liturgii ?ímského ritu; pro povolení uctívat pouze místně je t?eba pouze beatifikace.

Pobo?nosti jsou ?vněj?í projevy zbo?nosti“, které nejsou sou?ástí oficiální liturgie katolické církve, ale jsou sou?ástí lidovych duchovních zvyk? katolík?. Pat?í k nim nejr?zněj?í zvyky tykající se uctívání svatych, zejména úcta k Panně Marii. K dal?ím zbo?nym tradicím pat?í k?í?ová cesta, úcta k Nejsvětěj?ímu Srdci Je?í?ovu, úcta k Je?í?ově svaté tvá?i, r?zné ?kapulí?e a devocionálie, novény k r?znym svatym, poutě a adorace Nejsvětěj?í svátosti, a uctívání svatych obraz? ?i so?ek umístěnych v r?znych svatyňkách. Biskupové na II. vatikánském koncilu p?ipomněli katolík?m, ?e ?pobo?nosti by měly byt sestaveny tak, aby ladily s liturgickymi obdobími, byly v souladu s posvátnou liturgií, nějakym zp?sobem z ní vycházely a vedly lidi k ní, proto?e liturgie ve skute?nosti svou povahou daleko p?evy?uje kteroukoli z nich“.

Panna Maria

Hlavní ?lánky: úcta k Panně Marii v katolické církvi, Katolická mariologie, Mariologie svatych a Mariologie pape??

Po?ehnaná Panna Maria je v katolické církvi vysoce uctívána a je prohla?ována za Matku Bo?í, po?atou bez prvotního h?íchu a za p?ímluvkyni.

Katolická mariologie se zabyvá dogmaty a u?ením o ?ivotě Marie, Je?í?ovy matky, a také uctíváním Panny Marie vě?ícími. Maria je chována ve zvlá?tní úctě, je prohlá?ena za Matku Bo?í (?ecky Θεοτ?κο?, romanizovaně Theotokos, doslova ?Bohorodi?ka“) a jako dogma se vě?í, ?e po cely sv?j ?ivot z?stala pannou. Mezi dal?í nauky pat?í u?ení o Neposkvrněném po?etí (její vlastní po?etí bez poskvrny prvotního h?íchu) a o Nanebevzetí Panny Marie (?e její tělo bylo na konci ?ivota vzato p?ímo do nebe). Obě tato u?ení byla definována jako neomylné dogma, a to pape?em Piem IX. v roce 1854, respektive pape?em Piem XII. v roce 1950, ale a? po konzultaci s katolickymi biskupy na celém světě, aby se ujistili, ?e se jedná o katolickou víru. Ve vychodních katolickych církvích v?ak nadále slaví svátek pod názvem Zesnutí Matky Bo?í ve stejny den. U?ení, ?e Maria zem?ela p?ed svym nanebevzetím, vyrazně p?edchází my?lenka, ?e tomu tak nebylo. Svaty Jan Dama?sky napsal, ?e ?svaty Juvenal, biskup jeruzalémsky, na koncilu v Chalcedonu (451) oznámil císa?i Marciánovi a Pulcherii, kte?í chtěli vlastnit tělo Matky Bo?í, ?e Maria zem?ela v p?ítomnosti v?ech apo?tol?, ale ?e její hrob, kdy? byl na ?ádost svatého Tomá?e otev?en, byl nalezen prázdny, z ?eho? apo?tolové usoudili, ?e tělo bylo vzato do nebe“.

úcta k Panně Marii je sou?ástí katolické zbo?nosti, ale li?í se od úcty k Bohu. K praxi pat?í modlitby a mariánské umění, hudba a architektura. Během církevního roku se slaví několik liturgickych mariánskych svátk? a je uctívána mnoha tituly, nap?íklad Královna nebes. Pape? Pavel VI. ji nazval Matkou církve, proto?e tím, ?e porodila Krista, je pova?ována za duchovní matku ka?dého ?lena Kristova těla. Kv?li její vlivné roli v Je?í?ově ?ivotě jsou bě?né katolické modlitby a pobo?nosti jako Zdrávas Maria, r??enec, Salve Regina, Memorare a Pod ochranu tvou. K oblíbenym katolickym zbo?nym úkon?m pat?í také poutě na místa některych církví potvrzenych mariánskych zjevení, jako jsou Lurdy, Fátima a Guadalupe.

Svátosti

Hlavní ?lánek: Svátosti katolické církve

M?e svatá v Lurdské jeskyni ve Francii. Kalich se lidu ukazuje bezprost?edně po konsekraci vína.

Katolická církev u?í, ?e jí bylo svě?eno sedm svátostí, které ustanovil Kristus. Po?et a povahu těchto svátostí ur?ilo několik ekumenickych koncil?, naposledy Tridentsky koncil. Jedná se o k?est, bi?mování, eucharistii, pokání, pomazání nemocnych (d?íve nazyvané poslední pomazání, jeden z ?posledních ob?ad?“), kně?ské svěcení a man?elství. Svátosti jsou viditelné ob?ady, které katolíci pova?ují za znamení Bo?í p?ítomnosti a ú?inné prost?edky Bo?í milosti pro v?echny, kdo je p?ijímají s nále?itou dispozicí (ex opere operato). Katechismus katolické církve kategorizuje svátosti do t?í skupin: ?svátosti k?es?anské iniciace“, ?svátosti uzdravující“ a ?svátosti slou?ící spole?enství a poslání vě?ících“. Tyto skupiny obecně odrá?ejí etapy p?irozeného a duchovního ?ivota lidí, kterym mají jednotlivé svátosti slou?it.

Liturgie svátostí je úst?edním bodem poslání církve. Podle Katechismu:

V liturgii Nové smlouvy je ka?dy liturgicky úkon, zvlá?tě slavení eucharistie a svátostí, setkání s Krista s církví. Liturgické shromá?dění odvozuje svou jednotu ze ?spole?enství Ducha svatého“, ktery shroma??uje Bo?í děti v jediném Kristově Těle. Tato jednota p?evy?uje lidskou, rasovou, kulturní a spole?enskou p?íbuznost.

Podle nauky církve svátosti církve vy?adují správnou formu, materii a úmysl, aby mohly byt platně slaveny. Kromě toho kanonické právo latinské církve i vychodních katolickych církví upravuje, kdo smí některé svátosti platně slavit, a také p?ísná pravidla o tom, kdo smí svátosti p?ijímat. Zejména proto, ?e církev u?í, ?e v eucharistii je p?ítomen Kristus, je zakázáno p?ijímat svátost těm, kte?í jsou si vědomi, ?e jsou ve stavu smrtelného h?íchu, dokud neobdr?í rozh?e?ení prost?ednictvím svátosti smí?ení (pokání). Katolíci jsou obvykle povinni zdr?et se jídla alespoň hodinu p?ed p?ijetím svátosti. Nekatolík?m je obvykle zakázáno p?ijímat eucharistii také.

Katolíci, i kdyby byli v nebezpe?í smrti a nemohli se obrátit na katolického duchovního, nesmějí ?ádat o svátosti eucharistie, pokání nebo pomazání nemocnych někoho, nap?íklad protestantského duchovního, o něm? není známo, ?e by byl platně vysvěcen v souladu s katolickym u?ením o svěcení. Stejně tak katoli?tí duchovní nesmějí ani v p?ípadě vá?né a naléhavé pot?eby udělovat tyto svátosti těm, kte?í neprojevují katolickou víru ve svátost. Ve vztahu k církvím vychodního k?es?anství, které nejsou ve spole?enství se Svatym stolcem, je katolická církev méně restriktivní a prohla?uje, ?e ?jisté spole?enství ve svátostech (communicatio in sacris), a tedy i v eucharistii, je za vhodnych okolností a se souhlasem církevní autority nejen mo?né, ale i doporu?ované“.

Inicia?ní svátosti

Hlavní ?lánek: Svátosti katolické církve#Inicia?ní svátosti

K?est

K?est Augustina z Hippa na souso?í v katedrále v Troyes (1549), Francie

V pojetí katolické církve je k?est první ze t?í svátostí k?es?anské iniciace. Smyje v?echny h?íchy, jak prvotní, tak osobní aktuální h?íchy. ?iní ?lověka ?lenem církve. Jako nezaslou?eny Bo?í dar, ktery nevy?aduje ?ádné zásluhy ze strany pok?těného, je udělován i dětem, které sice nemají osobní h?íchy, ale pot?ebují ho kv?li prvotnímu h?íchu. Je-li novorozené dítě v nebezpe?í smrti, m??e ho pok?tít kdokoli – léka?, zdravotní sestra nebo rodi?. K?est ?lověka ozna?uje natrvalo a nelze ho opakovat. Katolická církev uznává za platné k?ty udělené i lidmi, kte?í nejsou katolíky ani k?es?any, pokud mají v úmyslu k?tít (?dělat to, co dělá církev, kdy? k?tí“) a pokud pou?ívají troji?ní k?estní formuli.

Bi?mování

Hlavní ?lánek: Bi?mování v katolické církvi

Katolická církev pova?uje svátost bi?mování (lat. confirmatio) za nutnou k dovr?ení milosti udělené p?i k?tu. P?i k?tu dospělych se obvykle hned poté uděluje bi?mování, co? je praxe, která se ve vychodních katolickych církvích dodr?uje i u nově pok?těnych dětí. Na Západě se bi?mování dětí odkládá, dokud nejsou dost staré na to, aby chápaly, nebo podle uvá?ení biskupa. V západním k?es?anství, zejména v katolicismu, se svátost nazyvá bi?mování, proto?e potvrzuje a posiluje k?estní milost; ve vychodních církvích se nazyvá myropomazání, proto?e základním ob?adem je pomazání osoby k?i?mem (?ecky μ?ρον, myron), směsí olivového oleje a nějaké vonné látky, obvykle balzámu, kterou ?ehná biskup. Ti, kdo p?ijímají bi?mování, musí byt ve stavu milosti, co? u těch, kdo dosáhli věku rozumu, znamená, ?e by měli byt nejprve duchovně o?i?těni svátostí pokání; měli by také mít úmysl svátost p?ijmout a byt p?ipraveni svym ?ivotem ukázat, ?e jsou k?es?any.

Eucharistie

Hlavní ?lánek: Eucharistie v katolické církvi

Pape? Benedikt XVI. slaví eucharistii p?i kanonizaci Freie Galv?a v brazilském S?o Paulu 11. května 2007.

Pro katolíky je eucharistie svátostí, která zavr?uje k?es?anskou iniciaci. Je popisována jako ?zdroj a vrchol k?es?anského ?ivota“. Ob?ad, p?i něm? katolík poprvé p?ijímá eucharistii, se nazyvá první svaté p?ijímání.

Eucharistická bohoslu?ba, nazyvaná také M?e svatá nebo Bo?ská liturgie, zahrnuje modlitby a ?tení z Písma, jako? i obětování chleba a vína, které jsou p?ineseny na oltá? a posvěceny knězem, aby se staly tělem a krví Je?í?e Krista, co? se nazyvá transsubstanciace. Slova posvěcení odrá?ejí slova, která Je?í? pronesl během Poslední ve?e?e, kdy Kristus nabídl své tělo a krev apo?tol?m v noci p?ed svym uk?i?ováním. Svátost znovu zp?ítomňuje (zviditelňuje) Je?í?ovu obě? na k?í?i, která má vě?nou platnost. Kristova smrt a zmrtvychvstání dávají skrze svátost milost, která sjednocuje vě?ící s Kristem i mezi sebou navzájem, odpou?tí v?ední h?ích a pomáhá proti páchání mravního h?íchu (a?koli samotny smrtelny h?ích je odpou?těn skrze svátost smí?ení).

Uzdravující svátosti

Katolicky vě?ící se modlí v kostele v Mexiku

Dvě svátosti se tykají uzdravení jsou: svátost smí?ení a svátost pomazání nemocnych.

Svátost smí?ení

Hlavní ?lánek: Svátost smí?ení

Svátost pokání (nazyvaná také smí?ení, odpu?tění, zpově? a obrácení) existuje pro obrácení těch, kdo se po k?tu odlou?ili od Krista h?íchem. Podstatné pro tuto svátost jsou úkony jak ze strany h?í?níka (zpytování svědomí, lítost s odhodláním znovu neh?e?it, vyznání knězi a vykonání nějakého skutku k nápravě ?kody zp?sobené h?íchem), tak ze strany kněze (ur?ení skutku nápravy, ktery má byt vykonán, a rozh?e?ení). Záva?né h?íchy (smrtelné h?íchy) je t?eba vyznat alespoň jednou ro?ně a v?dy p?ed p?ijetím svatého p?ijímání, doporu?uje se i zpově? v?edních h?ích?. Kněz je pod nejp?ísněj?ími tresty povinen zachovávat ?zpovědní tajemství“, tedy naprosté tajemství o v?ech h?í?ích, které mu byly p?i zpovědi odhaleny.

Pomazání nemocnych

Hlavní ?lánek: Svátost nemocnych

Oltá?ní triptych Sedm svátostí s vyjevem Posledního pomazání (pomazání nemocnych) s olejem udílenym knězem p?i posledním pomazání. Rogier van der Weyden, kolem roku 1445.

Zatímco k?i?mo se pou?ívá pouze p?i t?ech svátostech, které nelze opakovat, jiny olej pou?ívá kněz nebo biskup k pomazání katolíka, kterému kv?li nemoci nebo stá?í za?ala hrozit smrt. Tato svátost, známá jako pomazání nemocnych, má poskytnout útěchu, pokoj, odvahu, a pokud se nemocny nem??e vyzpovídat, i odpu?tění h?ích?.

Tato svátost se také ozna?uje jako Pomazání, v minulosti jako Poslední pomazání, a je jednou ze t?í svátostí, které tvo?í poslední ob?ady, spolu s pokáním a viatikem (eucharistií).

Slu?ebné svátosti

Podle katechismu existují dvě svátosti spole?enství zamě?ené na spásu druhych: kně?ství a man?elství. V rámci obecného povolání byt k?es?anem tyto dvě svátosti ?zasvěcují konkrétnímu poslání nebo povolání mezi Bo?ím lidem. Mu?i p?ijímají svátostné svěcení, aby slovem a milostí ?ivili církev. Man?elé vstupují do man?elství, aby se jejich láska posílila k plnění povinností jejich stavu“.

Kně?ské svěcení

Hlavní ?lánek: Kně?ské svěcení v katolické církvi

P?i ob?adu svěcení vkládají kně?í na svěcence ruce.

Svátost svěcení posvěcuje a ustanovuje některé k?es?any, aby slou?ili celému tělu jako ?lenové t?í stupň? nebo ?ád?: episkopátu (biskupové), presbyterátu (kně?í) a diakonátu (jáhni). Církev definovala pravidla, kdo m??e byt vysvěcen na duchovního. V latinské církvi je kně?ství obecně omezeno na mu?e ?ijící v celibátu a episkopát je v?dy omezen na mu?e ?ijící v celibátu. Mu?i, kte?í jsou ji? ?enatí, mohou byt vysvěceni v některych vychodních katolickych církvích ve vět?ině zemí a v osobních ordinariátech a mohou se stát jáhny i v západní církvi (viz Kně?ské man?elství). Poté, co se stane katolickym knězem, se v?ak mu? nesmí o?enit (viz Kně?sky celibát), pokud není formálně laicizován.

V?ichni duchovní, a? u? jáhni, kně?í nebo biskupové, mohou kázat, vyu?ovat, k?tít, byt svědky sňatk? a vést poh?ební liturgie. Pouze biskupové a kně?í mohou vysluhovat svátosti eucharistie, smí?ení (pokání) a pomazání nemocnych. Pouze biskupové mohou udělovat svátost svěcení, kterou je někdo vysvěcen na kněze.

Man?elství

Hlavní ?lánek: Svátostné man?elství

Viz té?: Katolická teologie sexuality

Svatební m?e na Filipínách

Katolická církev u?í, ?e man?elství je spole?enskym a duchovním svazkem mezi mu?em a ?enou, ktery smě?uje k dobru man?el? a plození dětí; podle katolického u?ení o sexuální morálce je to jediny vhodny prostor pro sexuální aktivity. Katolické man?elství nebo jakékoli man?elství mezi pok?těnymi osobami jakéhokoli k?es?anského vyznání je pova?ováno za svátost. Jednou uzav?ené svátostné man?elství nem??e byt zru?eno jinak ne? smrtí. Církev uznává ur?ité podmínky, jako je svobodny souhlas, které jsou nutné pro platnost ka?dého man?elství; kromě toho církev stanovuje specifická pravidla a normy, známé jako kanonická forma, které musí katolíci dodr?ovat.

Církev neuznává rozvod jako ukon?ení platného man?elství a p?ipou?tí státem uznany rozvod pouze jako prost?edek ochrany majetku a blaha man?el? a p?ípadnych dětí. Posouzení konkrétních p?ípad? p?íslu?nym církevním soudem v?ak m??e vést k prohlá?ení man?elství za neexistující, co? se obvykle ozna?uje jako prohlá?ení man?elství za neplatné. Novy sňatek po rozvodu není povolen, pokud p?edchozí man?elství nebylo prohlá?eno za neplatné.

Liturgie

Hlavní ?lánek: Katolická liturgie

Katolické nábo?enské p?edměty – Bible, krucifix a r??enec

Mezi 24 autonomními (sui iuris) církvemi existují ?etné liturgické a jiné tradice, nazyvané ob?ady, které odrá?ejí spí?e historickou a kulturní rozmanitost ne? rozdíly ve ví?e. Podle definice Kodexu kánon? vychodních církví je ?ob?ad liturgické, teologické, duchovní a disciplinární dědictví, kultura a historické okolnosti odli?ného národa, jimi? se v ka?dé církvi sui iuris projevuje její vlastní zp?sob ?ivota víry“.

Liturgie svátosti eucharistie, na Západě nazyvaná M?e svatá a na Vychodě Bo?ská liturgie nebo jinymi názvy, je hlavní liturgií katolické církve, proto?e je pova?ována za smírnou obě? samotného Krista. Její nejroz?í?eněj?í formou je ?ímsky ritus, jak jej vyhlásil Pavel VI. v roce 1969 (viz Missale Romanum) a revidoval pape? Jan Pavel II. v roce 2002 (viz Liturgiam Authenticam). Za ur?itych okolností z?stává v latinské církvi povolena forma ?ímského ritu z roku 1962. Vychodní katolické církve mají vlastní ob?ady. Liturgie eucharistie a ostatních svátostí se v jednotlivych ob?adech li?í a odrá?ejí r?zné teologické d?razy.

Západní ob?ady

Hlavní ?lánek: ?ímsky ritus a Latinské liturgické rity

?ímsky ritus je nejbě?něj?ím bohoslu?ebnym ob?adem pou?ívanym v katolické církvi, p?i?em? forma m?e svaté ?ímského ritu je ?ádná. Jeho u?ívání se vyskytuje po celém světě, pochází z ?íma a ?í?í se po celé Evropě, ovlivňuje a nakonec vytla?uje místní ob?ady. Sou?asná ?ádná forma m?e svaté ?ímského ritu, kterou najdeme ve vydáních ?ímského misálu po roce 1969, se obvykle slaví v místním lidovém jazyce za pou?ití ú?edně schváleného p?ekladu z p?vodního textu v latině.

V roce 2007 Benedikt XVI. potvrdil oprávněnost dal?ího pou?ívání ?ímského misálu z roku 1962 jako ?mimo?ádné formy“ (forma extraordinaria) ?ímského ritu, hovo?il o něm také jako o usus antiquior (?star?ím pou?ití“) a vydal nové, p?ípustněj?í normy pro jeho pou?ívání. Instrukce vydaná o ?ty?i roky později hovo?ila o dvou formách ?i zp?sobech u?ívání ?ímského ritu schválenych pape?em jako o formě ?ádné a formě mimo?ádné (?forma ordinaria“ a ?forma extraordinaria“).

Vydání ?ímského misálu z roku 1962, které vy?lo několik měsíc? p?ed zahájením Druhého vatikánského koncilu, bylo posledním vydáním, které p?edstavilo m?i tak, jak ji v roce 1570 standardizoval pape? Pius V. na ?ádost Tridentského koncilu, a které je proto známé jako tridentská m?e. ?ímsky misál pape?e Pia V. pro?el men?ími revizemi, které provedli pape? Klement VIII. v roce 1604, pape? Urban VIII. v roce 1634, pape? Pius X. v roce 1911, pape? Pius XII. v roce 1955 a pape? Jan XXIII. v roce 1962. Ka?dé dal?í vydání bylo bě?nou formou m?e ?ímského ritu, dokud nebylo nahrazeno pozděj?ím vydáním. Kdy? bylo vydání z roku 1962 nahrazeno vydáním Pavla VI. promulgovanym v roce 1969, vy?adovalo jeho dal?í pou?ívání nejprve povolení biskup?; ale pape? Benedikt XVI. v motu proprio Summorum Pontificum z roku 2007 povolil jeho volné pou?ívání pro m?e slou?ené bez shromá?dění a povolil fará??m, aby za ur?itych podmínek povolili jeho pou?ívání i p?i ve?ejnych m?ích. S vyjimkou biblickych ?tení, která Benedikt XVI. povolil proná?et v lidovém jazyce, se slaví vyhradně v liturgické latině. Tato povolení z velké ?ásti zru?il pape? Franti?ek v roce 2021, ktery vydal motu proprio Traditionis custodes, aby zd?raznil ?ádnou formu, jak ji promulgovali pape?ové Pavel VI. a Jan Pavel II.

Od roku 2014 mohou duchovní v malych osobních ordinariátech z?ízenych pro skupiny byvalych anglikán? podle podmínek dokumentu Anglicanorum Coetibus z roku 2009 pou?ívat variantu ?ímského ritu zvanou ?Bo?ská bohoslu?ba“ nebo méně formálně ?Ordinariátní u?ívání“, která zahrnuje prvky anglikánské liturgie a tradice, proti ?emu? protestovali anglikán?tí p?edstavitelé.

V milánské arcidiecézi, která je s p?ibli?ně pěti miliony katolík? největ?í v Evropě, se m?e slou?í podle ambrosiánského ritu. Mezi dal?í latinské církevní ob?ady pat?í mozarabsky a ob?ady některych ?eholních institut?. Tyto liturgické ob?ady jsou staré nejméně 200 let p?ed rokem 1570, kdy pape? Pius V. vydal Quo primum, a proto bylo povoleno jejich pou?ívání i nadále.

Vychodní ob?ady

Hlavní ?lánek: Partikulární katolické církve a liturgické ob?ady

Svatební korunovace ve vychodosyrském ritu celebrovaná biskupem syrsko-malabarské katolické církve v Indii, jedné z 23 vychodních katolickych církví v plném spole?enství s pape?em a katolickou církví.

Vychodní katolické církve sdílejí spole?né dědictví a liturgické ob?ady jako jejich protěj?ky, v?etně pravoslavnych a dal?ích vychodních k?es?anskych církví, které ji? nejsou ve spole?enství se Svatym stolcem. Pat?í k nim církve, které se historicky vyvinuly v Rusku, na Kavkaze, na Balkáně, v severovychodní Africe, Indii a na Blízkém vychodě. Vychodní katolické církve jsou skupiny vě?ících, které bu? nikdy nebyly mimo spole?enství se Svatym stolcem, nebo s ním obnovily spole?enství za cenu p?eru?ení spole?enství se svymi souvěrci stejné tradice.

Mezi ob?ady pou?ívané vychodními katolickymi církvemi pat?í byzantsky ob?ad v antiochijské, ?ecké a slovanské variantě, alexandrijsky ob?ad, syrsky ob?ad, arménsky ob?ad, maronitsky ob?ad a chaldejsky ob?ad. Vychodní katolické církve mají autonomii p?i stanovování podrobností svych liturgickych forem a bohoslu?eb v ur?itych mezích, které mají chránit ?p?esné dodr?ování“ jejich liturgické tradice. V minulosti byly některé ob?ady pou?ívané vychodními katolickymi církvemi do jisté míry podrobeny liturgické latinizaci. V posledních letech se v?ak vychodní katolické církve vrátily k tradi?ním vychodním zvyklostem v souladu s dekretem II. vatikánského koncilu Orientalium Ecclesiarum. Ka?dá církev má sv?j vlastní liturgicky kalendá?.

Sociální a kulturní zále?itosti

Katolické sociální u?ení

Hlavní ?lánek: Sociální nauka církve

Katolická sociální nauka, která odrá?í Je?í??v zájem o chudé, klade velky d?raz na skutky tělesného milosrdenství a skutky duchovního milosrdenství, tedy na podporu a pé?i o nemocné, chudé a trpící. Církevní u?ení vybízí k p?ednostnímu poskytování pomoci chudym, zatímco kanonické právo p?edepisuje, ?e ?vě?ící k?es?ané jsou rovně? povinni podporovat sociální spravedlnost a s vědomím Pánova p?ikázání pomáhat chudym.“ Za jeho základ je v?eobecně pova?ován encyklicky list pape?e Lva XIII. z roku 1891 Rerum novarum, ktery obhajuje práva a d?stojnost práce a právo pracujících zakládat odbory.

Katolická nauka o sexualitě vyzyvá k praktikování cudnosti se zamě?ením na zachování duchovní a tělesné integrity lidské osoby. Man?elství je pova?ováno za jediny vhodny kontext pro sexuální aktivity. Církevní u?ení o sexualitě se stalo p?edmětem stále vět?ích spor?, zejména po uzav?ení II. vatikánského koncilu, v d?sledku měnících se kulturních postoj? v západním světě, ozna?ovanych jako sexuální revoluce.

Církev se také zabyvala správou p?írodního prost?edí a jejím vztahem k dal?ím sociálním a teologickym naukám. V dokumentu Laudato si’ z 24. května 2015 pape? Franti?ek kritizuje konzumní zp?sob ?ivota a nezodpovědny rozvoj a vyjad?uje politování nad zhor?ováním ?ivotního prost?edí a globálním oteplováním. Pape? vyjád?il obavy, ?e oteplování planety je p?íznakem vět?ího problému: lhostejnosti vyspělého světa k ni?ení planety, proto?e lidé usilují o krátkodobé ekonomické zisky.

Sociální slu?by

Hlavní ?lánek: Katolická církev a zdravotnická pé?e a Katolické ?kolství

Svatá Terezie z Kalkaty se zasazovala o nemocné, chudé a pot?ebné tím, ?e konala skutky tělesného milosrdenství.

Katolická církev je největ?ím nevládním poskytovatelem vzdělávacích a zdravotnickych slu?eb na světě. V roce 2010 Pape?ská rada katolické církve pro pastora?ní pomoc zdravotník?m uvedla, ?e církev spravuje 26 % zdravotnickych za?ízení na světě, v?etně nemocnic, klinik, sirot?inc?, lékáren a center pro nemocné leprou.

Církev se v?dy anga?ovala ve vzdělávání, a to ji? od zalo?ení prvních univerzit v Evropě, provozuje a sponzoruje tisíce základních a st?edních ?kol, vysokych ?kol a univerzit po celém světě a provozuje největ?í nevládní ?kolsky systém na světě.

?enské ?eholní instituty hrály obzvlá?tě vyznamnou roli v poskytování zdravotnickych a vzdělávacích slu?eb, jako nap?íklad ?ády Milosrdnych sester, Malych sester chudych, Misioná?ek lásky, sester svatého Josefa od Nejsvětěj?ího srdce, sester Nejsvětěj?í svátosti a Milosrdnych dcer svatého Vincence de Paul. Katolická ?eholnice Matka Tereza z indické Kalkaty, zakladatelka Misioná?ek lásky, získala v roce 1979 Nobelovu cenu za mír za svou humanitární ?innost mezi chudymi v Indii. Biskup Carlos Filipe Ximenes Belo získal stejné ocenění v roce 1996 za ?práci na spravedlivém a mírovém ?e?ení konfliktu ve Vychodním Timoru.“

Církev se také aktivně zapojuje do mezinárodní pomoci a rozvoje prost?ednictvím organizací, jako je Catholic Relief Services, Caritas Internationalis, Církev v nouzi, skupin na podporu uprchlík?, jako je Jesuit Refugee Service, a skupin komunitní pomoci, jako je Spole?nost svatého Vincenta z Pauly.

Sexuální morálka

Hlavní ?lánky: Katolická teologie sexuality, Katolická teologie těla a Man?elství v katolické církvi

Alegorie cudnosti od Hanse Memlinga

Katolická církev vyzyvá v?echny ?leny, aby dodr?ovali cudnost (?istotu) podle svého ?ivotního stavu. Cudnost zahrnuje st?ídmost, sebeovládání, osobní a kulturní r?st a Bo?í milost. Vy?aduje zdr?ení se chtí?e, masturbace, smilstva, pornografie, prostituce a znásilnění. Cudnost pro ty, kdo nejsou ?enatí, vy?aduje ?ít ve zdr?enlivosti a vyhybat se sexuálním aktivitám; ti, kdo jsou ?enatí, jsou povoláni k man?elské ?istotě.

Podle církevního u?ení je sexuální aktivita vyhrazena man?elskym pár?m, a? u? ve svátostném man?elství mezi k?es?any, nebo v p?irozeném man?elství, kde je jeden nebo oba man?elé nepok?tění. I v milostnych vztazích, zvlá?tě p?i zasnoubení do man?elství, jsou partne?i vyzváni k zachovávání zdr?enlivosti, aby tak osvěd?ili vzájemnou úctu a věrnost. ?istota v man?elství vy?aduje zejména man?elskou věrnost a ochranu plodnosti man?elství. Man?elé musí pěstovat d?věru a up?ímnost, jako? i duchovní a tělesnou intimitu. Sexuální aktivita musí byt v?dy otev?ená mo?nosti ?ivota; církev to nazyvá prokreativním vyznamem. Stejně tak musí v?dy spojovat pár v lásce; církev to nazyvá znakem jednoty.

Antikoncepce a některé dal?í sexuální praktiky nejsou povoleny, a?koli jsou povoleny metody p?irozeného plánování rodi?ovství, které zaji??ují zdravé rozestupy mezi porody nebo odkládání dětí z oprávněnych d?vod?. Pape? Franti?ek v roce 2015 ?ekl, ?e ho znepokojuje, ?e církev je ?posedlá“ otázkami, jako jsou potraty, man?elství osob stejného pohlaví a antikoncepce, a kritizoval katolickou církev za to, ?e up?ednostňuje dogmata p?ed láskou a ?e dává p?ednost morálním doktrínám p?ed pomocí chudym a lidem na okraji spole?nosti.

Rozvody a prohlá?ení man?elství za neplatné

Hlavní ?lánek: Deklarace nulity

Dal?í informace: Rozvodové právo podle zemí

Kanonické právo nepo?ítá s rozvodem mezi pok?těnymi osobami, proto?e platné, konzumované svátostné man?elství je pova?ováno za celo?ivotní svazek. Prohlá?ení man?elství za neplatné v?ak m??e byt uděleno, pokud se proká?e, ?e od po?átku chyběly podstatné podmínky pro uzav?ení platného man?elství – jinymi slovy, ?e man?elství nebylo platné kv?li nějaké p?eká?ce. Prohlá?ení neplatnosti, bě?ně nazyvané anulování, je rozsudek církevního soudu, ktery ur?uje, ?e pokus o uzav?ení man?elství byl neplatny. Kromě toho mohou byt man?elství mezi nepok?těnymi osobami rozvázána s pape?skym svolením v ur?itych situacích, jako je p?ání uzav?ít man?elství s katolíkem, na základě paulínského nebo petrinského privilegia. Pokus o nové man?elství po rozvodu bez prohlá?ení neplatnosti staví ?znovu sezdaného man?ela ... do situace ve?ejného a trvalého cizolo?ství“. Nevinně opu?tění man?elé, kte?í po rozvodu ?ijí ve zdr?enlivosti, nebo páry, které ?ijí ve zdr?enlivosti po civilním rozvodu z vá?ného d?vodu, neh?e?í.

V roce 2006 diecézní soudy na celém světě rozhodly o více ne? 49 000 p?ípadech neplatnosti man?elství. Za posledních 30 let se p?ibli?ně 55 a? 70 % p?ípad? prohlá?ení man?elství za neplatné odehrálo ve Spojenych státech. Nár?st po?tu anulovanych man?elství je zna?ny; v roce 2006 bylo ve Spojenych státech anulováno 27 000 man?elství, zatímco v roce 1968 to bylo 338 man?elství. Ve Spojenych státech se v?ak ka?doro?ně rozvádí p?ibli?ně 200 000 sezdanych katolík?; celkem jich bylo v roce 2006 10 milion?. Rozvod? p?ibyvá i v některych p?evá?ně katolickych zemích v Evropě. V některych p?evá?ně katolickych zemích byl rozvod zaveden teprve v posledních letech (Itálie (1970), Portugalsko (1975), Brazílie (1977), ?panělsko (1981), Irsko (1996), Chile (2004) a Malta (2011), zatímco na Filipínách a ve Vatikánu se rozvody ne?e?í. (Filipíny v?ak umo?ňují rozvod muslim?m.)

Antikoncepce

Hlavní ?lánek: K?es?ansky pohled na kontrolu porodnosti

Viz té?: Katolická církev a HIV/AIDS a Nábo?enské reakce na asistovanou reprodukci

Pape? Pavel VI. vydal Humanae vitae 25. ?ervence 1968.

Církev u?í, ?e pohlavní styk by měl probíhat pouze mezi mu?em a ?enou, kte?í jsou spolu sezdáni, a to bez pou?ití antikoncepce. Pape? Pavel VI. ve své encyklice Humanae vitae (1968) d?razně odmítl ve?kerou antikoncepci, ?ím? se postavil do rozporu s odp?rci v církvi, kte?í pova?ovali antikoncep?ní pilulky za eticky ospravedlnitelnou metodu antikoncepce, a?koli p?ipustil regulaci porodnosti pomocí p?irozeného plánování rodiny. Na toto u?ení navázal zejména Jan Pavel II. ve své encyklice Evangelium vitae, kde objasnil postoj církve k antikoncepci, potrat?m a eutanazii tím, ?e je odsoudil jako sou?ást ?kultury smrti“ a místo toho vyzval ke ?kultu?e ?ivota“.

Mnoho západních katolík? vyjád?ilo vyrazny nesouhlas s církevním u?ením o antikoncepci. Zru?ení církevního u?ení v tomto bodě pat?í mezi hlavní body progresivistickych program?. Politická lobbistická skupina Catholics for Choice, která není spojena s katolickou církví, v roce 1998 uvedla, ?e 96 % americkych katoli?ek někdy v ?ivotě u?ívalo antikoncepci a ?e 72 % katolík? vě?í, ?e ?lověk m??e byt dobrym katolíkem, ani? by se ?ídil církevním u?ením o antikoncepci. Pou?ívání p?irozenych metod plánování rodi?ovství je mezi katolíky ve Spojenych státech údajně nízké, a?koli toto ?íslo nelze s jistotou zjistit. Vzhledem k tomu, ?e katoli?tí zdravotníci pat?í celosvětově k největ?ím poskytovatel?m slu?eb pacient?m s HIV/AIDS, existuje v církvi i mimo ni zna?ná kontroverze ohledně pou?ívání kondom? jako prost?edku k omezení novych infekcí, proto?e pou?ívání kondom? obvykle p?edstavuje zakázané antikoncep?ní opat?ení.

Podobně se katolická církev staví proti umělému oplodnění bez ohledu na to, zda je homologní (od man?ela) nebo heterologní (od dárce), a proti oplodnění in vitro (IVF) s tím, ?e tento uměly proces nahrazuje lásku a man?elsky akt mezi man?elem a man?elkou. Kromě toho se staví proti IVF, proto?e by mohlo dojít k likvidaci embryí; katolíci vě?í, ?e embryo je jedinec s du?í, se kterym je t?eba jako s takovym zacházet. Z tohoto d?vodu se církev staví také proti potrat?m.

Někte?í katolíci jsou kv?li svému postoji proti potrat?m proti podávání vakcín získanych z buněk plodu, které byly získány potratem. Dne 21. prosince 2020 a ohledně o?kování vakcínou COVID-19 vydala Kongregace pro nauku víry dokument, v něm? uvádí, ?e ?je morálně p?ijatelné p?ijímat vakcíny Covid-19, p?i jejich? vyzkumu a vyrobě byly pou?ity buně?né linie z potracenych plod?“, pokud není k dispozici ?ádná alternativní vakcína, proto?e ?morální povinnost vyhnout se takové pasivní materiální spolupráci není závazná, pokud existuje vá?né nebezpe?í, jako je jinak neovlivnitelné ?í?ení záva?ného patologického onemocnění.“ V dokumentu se uvádí, ?e p?ijetí vakcíny neznamená schvalování praxe potrat? a ?e ?morálnost o?kování závisí nejen na povinnosti chránit vlastní zdraví, ale také na povinnosti usilovat o obecné dobro.“ Dokument dále upozorňuje:

Ti, kte?í z d?vod? svědomí odmítají vakcíny vyrobené z buně?nych linií potracenych plod?, v?ak musí udělat v?e pro to, aby se jinymi preventivními prost?edky a vhodnym chováním nestali nositeli infek?ního onemocnění. Zejména se musí vyhnout jakémukoli ohro?ení zdraví těch, kte?í nemohou byt o?kováni ze zdravotních nebo jinych d?vod? a kte?í jsou nejzranitelněj?í.

Homosexualita

Hlavní ?lánek: Homosexualita a katolická církev

Katolická církev také u?í, ?e ?homosexuální ?iny“ jsou ?v rozporu s p?irozenym zákonem“, ??iny tě?ké nez?ízenosti“ a ?v ?ádném p?ípadě je nelze schvalovat“, ale ?e osobám, které pro?ívají homosexuální sklony, je t?eba p?iznat úctu a d?stojnost, Podle Katechismu katolické církve,

Nezanedbatelny po?et mu?? a ?en má hluboce zako?eněné homosexuální sklony. Toto zamě?ení, které se objektivně vymyká ?ádu, je pro vět?inu z nich zkou?kou. Proto mají byt p?ijímáni s úctou, soucitem a jemnocitem. V??i nim je t?eba se vyhnout jakémukoliv náznaku nespravedlivé diskriminace... Homosexuální osoby jsou povolány k ?istotě. Skrze ctnost sebeovládání, je? vychovává k vnit?ní svobodě, ?asto skrze podporu nezi?tného p?átelství, modlitbu a svátostnou milost mohou a mají se postupně a rozhodně p?ibli?ovat ke k?es?anské dokonalosti.

Tuto ?ást katechismu citoval pape? Franti?ek v rozhovoru pro tisk v roce 2013, kdy na otázku tykající se jednotlivce poznamenal:

Myslím si, ?e kdy? se setkáte s takovym ?lověkem [osoba, na kterou byl tázán], musíte rozli?ovat mezi tím, ?e je ?lověk homosexuál, a tím, ?e je lobbista, proto?e lobbisté, ti v?ichni nejsou dob?í. To je ?patné. Pokud je ?lověk gay a hledá Pána a má dobrou v?li, no, kdo jsem já, abych ho soudil?

Tato poznámka a dal?í, které zazněly ve stejném rozhovoru, byly vnímány jako změna tónu, nikoli v?ak podstaty církevního u?ení, které zahrnuje odpor k man?elství osob stejného pohlaví. Některé disentní katolické skupiny se staví proti postoji katolické církve a usilují o jeho změnu.

Kně?ské svěcení ?en

Hlavní ?lánky: Kně?ské svěcení ?en a katolická církev a ?eny v katolické církvi

?eny i mu?i vykonávají r?zná povolání, od kontemplativní modlitby, p?es vyu?ování, poskytování zdravotní pé?e a? po práci misioná??. Zatímco kně?ské svěcení je vyhrazeno mu??m, katolické ?eny hrají v ?ivotě církve r?znorodé role, p?i?em? ?eholní instituty poskytují formální prostor pro jejich ú?ast a klá?tery poskytují po mnoho staletí prostor pro jejich samosprávu, modlitbu a vliv. ?eholní sestry a jepti?ky se ve velké mí?e podílely na rozvoji a ?ízení celosvětovych sítí církevních zdravotnickych a vzdělávacích slu?eb.

úsilí na podporu kně?ského svěcení ?en vedlo k několika rozhodnutím ?ímské kurie nebo pape?? proti tomuto návrhu, jako nap?íklad v Deklaraci k otázce p?ijímání ?en do slu?ebného kně?ství (1976), Mulieris dignitatem (1988) a Ordinatio sacerdotalis (1994). Podle posledního rozhodnutí, které se nachází v Ordinatio sacerdotalis, pape? Jan Pavel II. potvrdil, ?e katolická církev ?se nepova?uje za oprávněnou p?ipustit ?eny ke kně?skému svěcení“. V rozporu s těmito rozhodnutími opozi?ní skupiny, jako jsou ?ímskokatolické ?eny-kně?ky, provádějí ob?ady, které potvrzují jako svátostné svěcení (v několika prvních p?ípadech údajně s mu?skym katolickym biskupem), které jsou podle kanonického práva nezákonné a neplatné a pova?ují se za pouhou simulaci svátosti svěcení. Kongregace pro nauku víry reagovala vydáním prohlá?ení, v něm? s odvoláním na kánon 1378 kanonického práva a dal?í církevní zákony objasnila, ?e v?ichni katoli?tí biskupové, kte?í se podílejí na ob?adech svěcení ?en, jako? i samotné ?eny, pokud jsou katoli?kami, automaticky obdr?í trest exkomunikace (latae sententiae, doslova ?s ji? uplatněnym trestem“, tj. automaticky).

P?ípady sexuálního zneu?ívání

Hlavní ?lánek: Sexuální skandály katolickych duchovních

Od 90. let 20. století se otázka sexuálního zneu?ívání nezletilych katolickymi duchovními a dal?ími ?leny církve stala p?edmětem ob?anskoprávních spor?, trestního stíhání, medializace a ve?ejné debaty v zemích po celém světě. Katolická církev byla kritizována za postup p?i ?e?ení stí?ností na zneu?ívání, kdy? vy?lo najevo, ?e někte?í biskupové chránili obviněné kněze a p?eváděli je na jiná pastora?ní místa, kde se někte?í z nich nadále dopou?těli sexuálních delikt?.

V reakci na tento skandál byly zavedeny ú?ední postupy, které mají napomáhat prevenci zneu?ívání, povzbuzovat k oznamování p?ípadného zneu?ívání a k rychlému vy?izování takovych oznámení, a?koli skupiny zastupující oběti jejich ú?innost zpochybňovaly. V roce 2014 pape? Franti?ek z?ídil Pape?skou komisi pro ochranu nezletilych.

Odkazy

Reference

V tomto ?lánku byl pou?it p?eklad textu z ?lánku Catholic Church na anglické Wikipedii.

Pozn.: KKC (angl. CCC) je zkratka pro Katechismus katolické církve. ?íslo za KKC je ?íslo paragrafu, kterych je 2865. ?ísla uvedená v Kompendiu KKC jsou ?ísla otázek, kterych je 598. Citace kanonického práva z Kodexu kánon? vychodních církví z roku 1990 jsou ozna?eny ?CCEO, kánon xxx“, aby se odli?ily od kánon? Kodexu kanonického práva z roku 1983, které jsou ozna?eny ?kánon xxx“.

Související ?lánky

• Antikatolicismus
• Dějiny k?es?anství
• Katechismus katolické církve
• ?eckokatolické církve

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky ?i videa k tématu katolická církev na Wikimedia Commons
• ?ivot katolické církve v datech a faktech Archivováno 27. 1. 2021 na Wayback Machine.

Autoritní data

Biblio: 318063f8-8d50-47f0-98e2-6bb3f7c954b7 NKC: kn20010710145, ph311258 BIBSYS: 90054429 BNE: XX244723 BNF: cb118691560 (data), cb119345700 (data) CANTIC: 981058511857506706 CiNii: DA01157711 GND: 2009545-4 ICCU: CFIV009063 ISNI: 0000 0001 2157 7632 LCCN: n79041716, sh85021043 LNB: 000045564 NDL: 00537972 NLA: 35026602 NLI: 987007294548605171 NSK: 000038335 PLWABN: 9810575585705606 SELIBR: 127468 SNAC: w6m07v80 SUDOC: 026445158 ULAN: 500241849 VcBA: 494/20059 VIAF: 130782063

Portály: K?es?anství